Po vrcholcích Krušných hor 26.5.2011

Pepa se ukázal " že umí " a napsal nám reportáž.

Účastníci výletu : Fí-ďas, japepánek, mikni, Pavel-VFR800, Šabik, Taťka, Viragodědek,


Už od loňska jsme s Petrem Viragodědkem měli v plánu udělat poznávací vyjížďku po hřebenech Krušných hor, neb Petr je tam téměř domácí a pro mne „tam jsou lvi“. No a v pondělí přišla zpráva, že v pátek by to šlo. Předpověď byla nevalná, leč rychle se ukázalo, že „by to šlo“ i ve čtvrtek. Dohodnuto, sraz v Zahrádkách v 9 ráno, ještě někomu řeknu, třeba nás pojede víc. Cestou na místo srazu jsem dojel krásného Dragstara a podle známého čísla dešifroval. Príma, je to Fíďas, s tím se vždycky dobře jede. Silničáři při opravách trochu zdržujou, ale motorkář rád počká u vidiny dobré silnice. Zvlášť, když se dvoukilometrová kolona dá krásně předjet. Takže na místě už čekali Viragodědek, Šabík, Japepánek a vzápětí dorazil Mikni na svém korábu. 
 

Po nezbytném dotankování jsme vyrazili směr Žandov, Benešov nad Ploučnicí, Děčín. Cesta byla dobrá, místy hrozná…, ale pracuje se na tom. Obzvlášť z Děčína do hor to byl slalom mezi vyfrézovanými děrami a asfaltéry. Bylo obdivuhodné, jak Milan zvládal tu svou loď, když navíc ani nevidí přední kolo. Palec nahoru… Nicméně nahoru jsme se vyškrábali a hřebeny Krušných hor nás přivítaly jak se na ně sluší. Na fotkách se vítr těžko fotí, ale vlající třásně Fíďasova Dragstaru to snad přiblíží. Ani se nám nechtělo sundávat helmy. Fičelo tak, že jsme chvílemi jeli v náklonu i po rovině.

Vedoucí jezdec Petr zvolil to nejsprávnější kochací tempo, aby ta sytě zelená nádhera vůkol nepřišla vniveč, jsouc dychtivě a nenasytně vstřebávána všemi účastníky výpravy (...to je věta, co?). Pěknou klikatou a liduprázdnou cestou, mezi obnovenými lesy, kolem rašelinišť, občas skrz zapomenutou vísku jsme vyjeli až na Komáří vížku, horský penzion s krásnou vyhlídkou (…až na ty větrníky). Identifikovali jsme Teplice, bohužel červený kostel, orientační bod někdejšího Japepánkova bydliště jsme nenašli. Od místního starousedlíka se nám dostalo zasvěcené informace o zdejších bývalých cínových dolech. Vstupní bránu do prohlídkové štoly zavřeného dolu jsme pak míjeli v jedné z nesčetných zatáček cestou dolů do Krupky. Program dne však byl nabitý, takže snad někdy jindy… 

V Krupce jsme se zastavili na kávičku v pěkné motoprodejně Topmoto, kde se k nám připojil Pavel a zároveň jsme málem přišli o Milana. Ten se nám zamiloval do vymazleného Goldwinga a pokračoval s námi jen díky tomu, že neměl zrovna v kapse potřebný 1000000 (slovy: jeden milion) korun českých. Další zastávkou byl oběd v bývalém rekreačním zařízení ústecké chemičky, nyní hotel Cepín. Pokračovali jsme v segedínovém testu, byl taky skvělý. Velmi nás pobavil mladý číšník, který nás zásadně oslovoval „klucí“ . Bylo to milé a bezprostřední. Čekání na oběd krátily „ veselé historky z natáčení“, kterých má každý z nás za ta léta přehršli. Srandy bylo mnoho. 

Obtěžkáni skvělým obědem roztočili jsme kola směr vodní dílo Fláje. To už s námi nebyli Šabík a Fíďas, kteří bohužel museli za dalšími povinnostmi. Cesta byla stále kochací, a nešlo mi z mysli, kde jsou ty zničené lesy z minulých let. Fláje jsou liduprosté, slouží jako zdroj pitné vody, tudíž žádné chaty, žádní rekreanti, dokonce ani rybáři. Milá paní hrázná podlehla Japepánkovu šarmu, nechala věšení prádla, přišla nás vyfotit a trochu si popovídat. Život na samotě je asi opravdu drsný. Stále fičelo a na hladině se zvedaly skoro půlmetrové vlny.

Cestou zpět, už bez Pavla, jsme se stavili v Dlouhé Louce. Na pěkné a veselé chatě u Dědečka bylo vše, včetně parkovacích prkének komfortně připraveno, byli jsme srdečně přijati a káva byla výborná. Byl dokonce i keks pro Japepánka. Dědečku, díky.

Cesta zpět znovu krásnou přírodou okolo horských rašelinišť (některá byla i obložena rekreanty), lesy se spoustou zatáček a s krásnými „panoramaty“. Dolů už to bylo fádnější, zpestřením byla jízda tunelem nad Ústím. Petr nás pak protáhl městem, přes malý zmatek s tankováním jsme se nakonec všichni sjeli a po krátkém rozloučení jsme se rozjeli k domovu. Já jsem ještě cestou řešil jednu záhadu, neb jsem jel z Ústí sám, nikdo mě nepředjel a přesto jsem u Zahrádek dojel Japepánka s Milanem, kteří prokazatelně vyjeli až po mně. Že by znali „nábližku“? Úderem šesté jsem seděl doma u kávy a třídil jsem si dojmy. Díky Petrovi jsme prožili krásný den plný pohodové jízdy, nového poznání a veselých zážitků. Díky Virágodědku a zase někdy… Taťka

Více fotek zde: 

od Taťky

od Viragodědka