Výlet Míry Tupého s motoklubem ASTACUS MC na Ukrajinu od 19.6.2010



motoclub ASTACUS MC na Ukrajině.

Je sobota 19.června 2010 a v 8 hodin vyjíždí z Rakovníka za mírného mrholení kolona devíti motorek členů motoclubu ASTACUS MC na tisíc kilometrů dlouhou cestu směr Ukrajina do oblasti solných jezer
SOLOTVINY v blízkosti rumunských hranic. Cílem prvního dne je slovenský motorkářský klub SURVIVORS MC v Brezně n.Hronom, kam dorážíme za krásného letního počasí v 18,00 hod. po ujetí téměř 600 ti set kilometrů s několika zastávkami na tankování, kávu a cigaretu. Na okraji Brezna si nás vyzvedl Milan a zavedl nás do jejich klubhausu, kde nás hned po odstavení motorek přivítal president klubu MIŠO s lahvičkou Spišské borovičky v ruce.

V průběhu večera bylo přípitků mnohem víc, borovičku vystřídala slivovice, k večeři byl veliký pekáč masa s cibulí a zeleninou doplněný vynikajícím bílým chlebem, přípitky se protáhly do pozdních nočních hodin a byl to krásný večer.

Neděle 20.6. – budíček v devět hodin, venku leje jako z konve a vyhlídky na další etapu dlouhou cca.400 km. jsou nevalné. V deset přestává pršet, ale je zataženo, startujeme v 11,00 hod. s tou změnou, že cílem cesty nebude Solotvina, ale cca.100 km vzdálené jezero Šírava. Celou cestu je pod mrakem, ale neprší. Ubytování ve dvou chatkách, motorky zaparkované hned pod okny , večeře v blízké restauraci, kde mimo nás nikdo nebyl – odradilo návštěvníky nevlídné studené a větrné počasí?

Pondělí 21.6. – budíček v sedm hodin, snídaně v hotelu a odjezd směr ukrajinská hranice, kde mimo nás nikdo jiný není a přesto kontrolní procedura trvá více jak dvě hodiny – první uniformovaný úředník sepíše s každým lístek s udáním jména, zn.motorky a stav tachometru a s dalším dvoustránkovým dotazníkem v ruštině, kam vyplňujeme jméno, zn.motorky a její SPZ, číslo rámu, cíl cesty jako turisti a další blbosti, odevzdáváme pasy a tech.průkaz od motorky. O kousek dál si další uniformovaný úředník vše odebere, pak přichází s tím, že na šesti motorkách nemáme značku CZ, stejné označení s unijním znakem na SPZ ho nezajímá, protože Ukrajina není v EU. Rezultát zní – tři motorky s CZ mohou jet, ostatní zpátky a CZ si obstarat - doplněné nabídkou „ dejte peníze místo za benzin nám a můžete pokračovat !!“ Ptáme se „ pět Eur“, odpověď zní „ deset Eur za každého, i za ty ,kteří CZ mají“!!! Zaplatíme, dostáváme zpět naše pasy, tech.průkaz od motorky a ten námi vyplněný dotazník. Ale v okamžiku přichází již v pořadí třetí úředník, všechno si od nás zase odebere a další čekání cca. půl hodiny, než nám všechno vrátí. Snad již konec průtahů, nasadíme přilby, nastartujeme a po cca. třiceti metrech další závora, kde odevzdáváme ten úplně první dotazník a závora se zvedá – na padesáti metrech čtyři kontrolní místa !! Kousek za touto závorou je nadživotní bronzová socha rudoarmějce, zastavujeme a měníme u staršího veksláka dolary nebo Eur za GRIVNY (české banky je nevedou) a na první tankovací zastávce v Užhorodu zjišťujeme, že nás vekslák všechny okradl – rozhodnutí zní „při zpáteční cestě mu dáme přes hubu“. Po padesáti km. jízdy po celkem slušné silnici zastavujeme v Mukačevu na oběd. Když vyjíždíme na další cestu, tak je slunečno, ale ve směru naší cesty černá obloha a po chvíli nastává peklo – obrovská průtrž, blesky a vítr, přesto se rozhodujeme pokračovat dál. V první vesnici se přes silnici valí cca.třicet cm. silná vrstva vody, v ní pet lahve a další bordel, hrdině jedeme asi ve stopadesát metrů širokém pásu proudu vody, voda sahá místama až k motoru, motorky i my jsme to zvládli. Po třech hodinách další jízdy v dešti a po mizerné rozmlácené silnici zastavujeme u zamluvené chaty v Solotvině, totálně promočení a zablácení, večeříme co kdo má sebou. Za pronajatou chatu platíme 400 dolarů na čtyři dny ubytování.



Úterý 22.6. probouzíme se do nádherného slunečného rána a to vydrží po celý den, koupeme se v silně prosoleném solném jezeře, které vzniklo zatopením solného dolu, kde stačí jenom ve vodě ležet na zádech a nehýbat se, anebo v několikametrové hloubce doslova stát ve vertikální poloze jak na suché zemi. Takže si ve stánku kupujeme pivo, jdeme do vody, plaveme na zádech s pivem v ruce do hloubky, tam se „postavíme“ a s rukama nad vodou popíjíme pivo – devět českých pivařů ve vodě a s pivem v ruce budilo náležitou pozornost domácích!! Večer jdeme na místní diskotéku, kde je mimo nás pouze nějaká parta domorodců, pivo prokládáme vodkou a když nás konferenciér představí slovy „vítám české motorkáře klubu ASTACUS“ (měli jsme na sobě kožené klubové vesty s naším znakem), tak byl i potlesk. 

Středa 23.6. – zamračeno a vítr, jsme pozváni na oběd do cca.50 km vzdálené vesnice do rodiny, jejichž dcera je manželkou našeho člena Bedyho. Vyjíždíme v jedenáct hodin za silného deště – pět nás jede na motorkách, čtyři odmítají na motorky v tom počasí sednout a objednávají si taxi !! Po více jak hodině jízdy v dešti a po strašné rozmlácené silnici , vedoucí podle řeky, tvořící hranici s Rumunskem a kde jsou na několika místech trosky bývalých mostů, jsme v cíli – vítá nás starší paní v dřevěné roubence a zve nás dál – zouváme venku zablácené boty a mokré kožené bundy a usedáme v útulně a ruským způsobem (ikony a barevné pletené dečky) zařízené místnosti. Boršč, plněné papriky, salám, bílý chleba, šťouchané brambory s nějakou houbovou bílou omáčkou a na závěr pečené maso – to se prostě nedalo sníst, ale bylo to vynikající. Při odchodu chceme platit, ale to bylo rázně zamítnuto. Stále prší a ani se nám nechce vyjet na tu mizernou silnici, plnou hlubokých a vodou zaplněných děr (taxikář na jedné z nich utrhl výfuk!!) . Večer se napájíme místním pivem a nezůstalo jenom u jednoho !! Kvůli mizernému počasí padlo rozhodnutí, že místo v plánovaný pátek odjedeme již ve čtvrtek brzy ráno. 


Čtvrtek 24.6. – vracíme se zpátky směr Mukačevo, ale cestou odbočujeme na vesnici Koločavo, kde má mít hrob a památník legendární loupežník Nikolaj Šuhaj a jeho muzeum v bývalé četnické stanici, jejímiž četníky byl dopaden a v místě popraven. První směrovka ukazuje Koločavo 35 km, ale to ještě netušíme, že ukrajinský kilometr – žádný kilometr ! Vjíždíme na silnici, lépe řečeno tankodrom, kde jsou pouze zbytky asfaltu, obrovské až dvacet centimetrů hluboké díry zaplněné vodou, kolem samé kluzké hluboké bahno, řadíme pouze jedna nebo dvě, přední teleskopy jdou mnohdy až na doraz, ve snaze udržet rovnováhu si musíme pomáhat nohama. Tachometr ukazuje ujetých 45 km. a Koločavo pořád nikde, jenom vesnice s roubenkami, stáda ovcí na silnici, po které se občas toulají krávy bez dozoru. Na silnici stojí těžká nákladní auta na svoz dřeva, mužští chodí v maskáčích, podle silnice spousta dětí, zdraví nás máváním, ale občas některý z nich levou rukou „hajluje“!!! Potkáváme povozy se strašně vyhublými a špinavými koňmi. Zastavujeme u jakési budky, kde stojí dva muži a ptáme se na Koločavu – odpověď zní „12 km“ - tak pokračujeme dál ve slalomu mezi dírami, po dvanácti kilometrech rozcestí a ukazatel Koločava 15 km !!! a na tachometru místo původních 35 km rovných 64 kilometrů a ještě nejsme v cíli. Ukazatel nás posílá na zchátralý dřevěný most přes řeku, zkoušíme ho přejít, je nebezpečný a tak konečný verdikt zní „dál nejedeme“!! Z legrace říkám „jdeme na kafe“ a odezva je „fajn ty vole, ale kam“? Fotíme a vydáváme se zpátky na cestu, která si nezadá v obtížnosti terénů.

Šestidenní, tam jsem ale měl terenní motorku na terenních pneu na vysokých kolech a ne silniční motorku na silničních pneu na malých kolech. Všichni se modlíme „jenom neprorazit pneumatiku o velké ostré kameny na silnici, protože se odsud již nikdy nedostaneme !! Když v ukrajinském pojetí vjíždíme na „normální“silnici, je na tachometru 128 ujetých km, které jsme absolvovali po čtyřech hodinách nepřetržité jízdy – průměr 30 km za hodinu!!!! Motorky i my neskutečně špinaví, u mojí motorky vytekl olej z levého teleskopu, kamarádovi vytekly oba tlumiče, na dírách chodily přední teleskopy na doraz, přední blatník mám odřený dorazem na přední koženou brašnu. Další plánovanou odbočku na město mého narození – Výlok, vypouštíme z programu – z časových i psychických důvodů ( jsme neuvěřitelně nasraní!!!) a jedeme rovnou do Mukačeva, kde si dáváme poněkud pozdní oběd. V Užhorodě tankujeme poslední laciný ukrajinský benzin a přijíždíme na hranici – u hraničních dvou závor stojí několik desítek metrů dvě kolony aut, za nimi další závora s kolonou aut a za ní my – vyhlídka na několik hodin čekání. Po hodině a půl čekání to „jdeme zkusit“ ! a voláme k sobě celníka u naší závory, přichází k nám, žádáme ho o zvednutí závory pro naše motorky, kouká a ptá se „kolko motorek“? náš mluvčí říká „devět“ a hned se ptá „kolko Eur“? Dostává žádaných 20 Eur, závora se zvedá, objíždíme kolonu aut, k celní závoře jedeme kolem dvou řad čekajících aut, závora se jako na povel zvedá, odevzdáváme pasy a tech.průkazy a vyplněnou vstupní bumážku, po chvíli nám vše vrací a po dvou hodinách čekání jedeme ke slovenské hranici- tam několik formalit, gratulujeme celníkům k výhře nad Italií, mačkáme startér a hurá přes Michlovce po nádherné silnici směr camping Šírava, ubytujeme se ve stejných chatkách, stíháme večeři v restauraci, vše špatné je zapomenuto a jdeme spát.
pátek 25.6. – odjezd ráno v 8 hodin horem kolem Vysokých Tater přes Poprad po nádherné nové dálnici, v Makově přejíždíme hranici bez zastavení, na vrcholu Beskyd zima, mlha jako mlíko, sychravo a mokrá silnice, což je ale pohádka proti cestě na Koločavu. Zastavujeme v Rožnově, najdeme poloprázdný (je zima) camp, jedno místo v chatce stojí 285 Kč za jednu noc (neskuteční zloději!!) , převlíkáme se „do civilu“ a jdeme na večeři s pořádným českým pivem, vařeným v Plzni.
sobota 26.6. – při odjezdu krásné slunečné ráno, před námi posledních cca.400 km jízdy za krásného počasí po „krásných“ českých silnicích (ano-po hrbolatých a děravých ukrajinských opravdu krásných českých !!) V 17,30 hodin zastavuji před garáží v Rakovníku, na špinavou motorku je po celkově ujetých 2.335 km žalostný pohled, svlékám stejně špinavou „kůži“ a boty a volám Wandě „jsem před garáží, prosím Tě přijeď pro mě s autem“.
Přes nepřízeň počasí to byl krásný výlet s vynikající partou motorkářů, nevšední zážitky, ale všichni jsme se ujistili v jednom : už nikdy na Ukrajinu!!!
Několik postřehů z Ukrajiny : benzin stojí v přepočtu dvacet korun, pivo dvanáct padesát, jídlo je lacinější než u nás, na Ukrajině jsme nepotkali žádnou motorku a žádného „západního“ turistu s autem, silnice jsou v desolátním stavu, celníci i policie zkorumpované stádo, na silnicích jenom staré Moskviče, Žigulíky a Lady, občas Favorit, občas super nový bavorák nebo BMW, v každé vesnici či městě podle silnice stánky se vším možným cajkem, vedle zašlých domků veliké nové moderní několika patrové „haciendy“, hodně rozestavěných a opuštěných domů bez oken ve stylu středověkých zámků -„věžičky a sloupky, na některých roste na střeše křoví, u menších čerpaček musíte nejdříve k pokladně oznámit a zaplatit předem kolik budete tankovat a pak pokladník pumpu zprovozní, ukrajinští řidiči ani v tom největším dešti nesvítí, přes obec jezdí jako hovada, předjíždí před zatáčkou a plná čára pro ně nic neznamená pod heslem „o tu si kolo neulomíš“, při předjíždění většinou zahoukají, takže se předjížděný pořádně lekne, policie na nás několikrát „vyběhla“ z úkrytu, ale když policista zjistil, že nás jede kupa, tak se zase schoval a nechal nás projet (když prý zastaví cizince sólo, tak prý si vymýšlí problémy a oberou ho o peníze!! toto varování jsme dostali již před odjezdem).
Shodli jsme se na tom, že si nedovedeme představit Ukrajinu jako členský stát EU !!! A nikdo z nás již neplánuje cestu na Ukrajinu, přestože je tam nádherná krajina – jako motorkáři jsme museli více koukat na cestu před sebou a vyhýbat se dírám, takže za jízdy nebyl čas se rozhlížet po krajině Ukrajiny !!!
Úterní den strávím na čištění a leštění motorky a budu zjišťovat a opravovat případné poškození – poškozený přední teleskop svěřím značkovému servisu. Cestu na Ukrajinu nebudu nikomu doporučovat, ale těm, kteří ještě dneska volí komunisty, to vřele doporučím s tím, že uvidí již zapomenuté následky bolševické nadvlády. Již nežijícím rodičům dodatečně děkuji za to, že nás při násilném odjezdu z bývalé součásti Československa – Podkarpatské Rusi, v roce 1939 vzali
sebou !!


v Rakovníku 28.června 2010 Míra

2 komentáře:

  1. Tak tento výlet do minulosti Vám nezávidím.Asi škoda financí i času.Nebylo by lépe v Českém ráji?????

    OdpovědětVymazat