RomanXX - výlet do Francie - 28.7 - 10.8.2011

Cesta průsmyky do Provence Francie

Úvodní slovo

Poučen ze svých dřívějších výprav jsem začal přípravy této výpravy již v lednu 2011. Motem letošní výpravy jsem si stanovil - poznání dalších míst Francie speciálně pak oblasti Provence, Camargue a Cévennes.
Obvykle jezdím sám na takto dlouhé výpravy. Důvod je prostý, ne každý vydrží v sedle delší etapu a mne naopak nebaví zastavovat při dlouhých přejezdech na každém patníku. Letos jsem se o svých plánech zmínil svému vrstevníkovi Karlovi a nabídl mu, zda se nechce přidat. Po vysvětlení detailů (stanujeme a pouze v případě deště jdeme do hotelu, jedeme a nestavíme na každém patníku, bude tam mnoho obtížných průsmyků, možná i nižší teplota závislá na výšce, atp.) souhlasil. V nabídce jsem zvážil i ty okolnosti, že nebudu moci jet, jak bych třeba byl schopen jet, že se budu muset hodně věnovat sledování, abych Karla někde neztratil atp.
Termín startu naší výpravy byl stanoven na konec července přesněji na 28. 7. 2011.

Cestopis -

Prvý den – 28. 7. 2011 (Kladno, Zbiroh - Inst)

Prvý úsek na hranice Česka jel každá po vlastní ose až na pumpu v Rozvadově. Tam byl sraz stanoven na 8:00 hod. Karel, vyjížděl z Kladna a já ze Zbiroha. Po dotankování, vypití nezbytné kávičky jsme vyrazili. Ráno bylo krásně jasno a cesta nám pěkně ubíhala. Jeli jsme po dálnici do Mnichova, pak na Garmisch Parkenkirchen a Innsbruc přes Scharnitzpass (960 m n.m.). Po chvilce omotání okolo Innsbrucku jsme se vydali do Vipitána (Itálie) přes Brennerpass (1 374 m n. m.) Z Vipitána vede cesta krásným údolím S dost velkým stoupáním až na Joufenpass (2099 m n. m.). Po projetí průsmyku jsme pokračovali do St. Leonharda, kde jsme odbočili na Moos a Timmelsjoch strase. Cesta z Moose nás vedla stále nahoru na hraniční průsmyk Passo del Rombo (2509 m n. m.). Průsmyk je dost obtížný, má mnoho ostrých “vracáků”. Veškerou námahu s průjezdem vyvážily překrásné pohledy. Na samém vrcholu je tunel, který je zpoplatněn cca 10 EUR. Krásným sjezdem s rakousky upravenými vesničkami jsme se dostali do Imstu (Rakousko), kde jsme vzali kemp přímo ve městě. Perfektní kemp za 15 EUR pro oba.

29. 7. 2011 (Imst - Hospental)

Noc byla deštivá, ale k ránu se počasí umoudřilo. Krátce posnídali, dali kávičku a vyrazili na další etapu.

Jeli jsme z Imstu podél dálnice do Landeku. Zde jsme se dali doleva a po úbočí skály se šplhali na Pfunds, pak přes Reschenpass (1507 m n. m.) směrem na Mals i. v. (Itálie) a dál na Schludems. Zde jsme odbočili doprava na Sta. Maria i.M. (Švýcarsko) a OfenpassI (2149 m n. m.) až do Zernezu. Tento úsek je obzvlášť krásný. Typicky Švýcarský venkov s nádherně upravenými pastvinami. V Zernezu jsme se dali údolím Oberengadin směrem na St. Moritz. V St. Moritz jsme si dali ve známé motorkářské restauraci u nádraží kávičku. Foukalo, a tak na hladině jezera Silvaplana se proháněly plachetničky a surfy. Po krátkém odpočinku jsme pokračovali do Silvaplany a odtud přes Julierpass (2284 m n. m.) a okolo nádherného horkého jezera Manmorera a opět nádherným údolím
Oberhalpstein do Thusis a Tamins. V Tamis jsme vzali směr na západ údolím Sarselva na Andermat pře Oberalppass (2044 m n. m.). Andermat se mi vždy líbí. Je to překrásné městečko s úzkými uličkami a klidnou atmosférou. Za městem je hned kemp, ale ten jsme nevyužili. Tím, že znám tuto oblast, jel jsem tudy již několikrát, tak jsme na noc zůstali v kempu “U Báby”(tak mu motorkáři říkáme) za Hospentalem. Kemp je přímo u silnice stoupající na Furkapass. S ranním sluníčkem a příjemným výhledem na okolní vrcholky hor. Otužilci se zde mohou vykoupat v horské bystřině a večer si dát čerstvého smaženého pstruha.

30. 7. 2011 (Hospental - Val d´ Isére)

Brzo ráno jsme sbalili stany, ještě zevnitř úplně neoschly, byla chladná noc a vyrazili jsme na Furkapass (2431 m n. m.). Je to překrásné, když stoupáte v chladném, ale slunečném ránu úzkou silničkou a pořád to nebere konce. Naskýtají se vám překrásné pohledy do údolí a vše ještě jako by spalo. Již když jsme přijížděli k vrcholu, tak jsme viděli, jak stoupá nízká oblačnost (mlha) z údolí kam jsme směřovali. Nádhera, k tomu se nedá víc říci, to se musí prožít. Při klesání jsme se zastavili u Hotelu Belvedere. 
Já zavzpomínal, kolik zde bylo vidět v roce 1977 (první cesta Švýcarskem) na hraně skály bleděmodrého ledovce, o kterém zde dnes není ani vidu. Cestou dolů jsme si prohlédli nádhernou cestu na protějším svahu vedoucí na průsmyk Grimselpass, která jsme tentokrát nejeli. Z Gletche jsme dále klesali překrásným údolím do Ulrich(u) a údolím Goms, až do Brig(u). U údolí Goms bych se ještě zastavil. Tato část Švýcarska, při mé prvé cestě působila, jako zapomenutá oblast. Byly zde jen tmavě hnědé dřevěné a na pohled staré budovy, sýpky a chlévy. Při porovnání s vnitrozemím prostě zapomenutý kraj. Jak sem jezdím častěji, tak je vidět, jak tento kraj díky cestovnímu ruch vzkvétá. Ráz staveb (základ zděný a vše výše hnědé dřevo) zachovávají. Působí to nádherně. To bylo jen chvilka vzpomínek, utírám slzu a pokračujeme. Dorazili jsme do Brig, které je dnes již průmyslovým městem, a odtud začíná nejnudnější část cesty Švýcarskem do Martigny. Ano cestou jsme míjeli překrásně se tyčící hrad v Sionu, plně, ale absolutně plně využité jižní stráně k pěstování vinné révy, speciálně pak odrůd Sentier Vitic Ole/Rebweg. Nebo obrovské disky antén pro astronomický výzkum atd. Z Martigny jsme se vydali směrem Itálie. Stoupali jsme nádhernou širokou silnicí. Zatáčky se nechaly jet opravdu na plno. Je zde sice silnější provoz, ale pro motorky to tak moc neznamenalo. Cestou na vrchol jsme si zastavili na kávičce a zase hurá nahoru údolí Entremont nahoru. Opět by se daly psát ódy na přírodu. Pro těžké náklady a cestovatele autem je na vrcholu, těsně před hraniční čárou, vybudován zpoplatněný tunel. Ale to není ta pravá cesta pro cestovatele motorkáře. Ti před mýtem odbočí doprava, opustí tunel a pokračují ve stoupání na vrchol průsmyku Grand St. Bernardpass (2460 m n. m.). Bylo krásné počasí a tak byly i krásné pohledy do dáli. Sjezd do Aosty byl super. Nádherná silnice, dole široké zatáčky, no prostě pro motorkáře ráj. V Aostě (Itálie) hned na prvém kruhovém objezdu jsme se dali doprava směr na Courmayeur. Cesta se vine okolo řeky Dora Baltea. Bylo teplé počasí a v údolí to bylo cítit ještě silněji. Alespoň jsme se vyhřáli před stoupáním na další průsmyk. Ve městečku Pré ST. Didier jsme zahnuli doleva. Odtud začíná stoupání směrem na La Thuile. La Thuile je malebným městečkem, které stojí za zhlédnutí. Turistický ruch zde pulzuje, jak v létě, tak v zimě. 
U pumpy, která má ve svém okolí hodně sošek z motorkářských dílů jsme si dali něco k snědku a pokračovali v dalším stoupání do sedla průsmyku Col du Pt. St. Bernard (2188 m n. m.). Po prohlédnutí si okolních velikánů a mém vyprávění, jak mne a kamarády v srpnu 2007 zde zastihlo silné sněžení, jsme pokračovali směrem dolů na Burg-ST. Maurice (Francie). Dojeli jsme až do města a já v domnění, že se zde zahýbá na Val d´ Isére jsem začal hledat cestu. V ten moment jsem si vzpomněl, že ve Francii jsou jisté změny ve značení silnic a směrů. Odbočku na Val d´Isére jsem při cestě dolu minul a tak jsme se vrátili do Séez a pokračovali k cíli etapy. Cesta ze Séez až do Val d´Isére je kouzelná. Cestu lemují velikáni okolo (horské štíty) a otevírají se krásné pohledy do údolí pod silnicí. Cestou jsme minuli i odbočku do “panelákového” střediska lyžování Tignes. Projeli jsme střediskem Val d´Isére a na konci, těsně před stoupání na průsmyk Iseran, zůstali v kempu. Kemp je velice dobře vybaven a laciný. Pro oba nás to stálo 13,50 EUR/noc. Nevýhodou, je že si na vykoupání musíte koupit žeton za 0,50EUR, ale čas tekoucí horké vody bohatě stačil.

31. 7. 2011 (Val d´Isére - Barcelonnette)

Když jsme se probudili, přivítalo nás sice chladné počasí, ale jasno. Proto jsme rychle sbalili věci, a co nejdříve vyrazili směr nejbližší průsmyk. Cestou se nám otevíraly překrásné pohledy do zalitého údolí sluncem. Pára tvořila nádherné nízké kouřové mráčky, které dokreslovaly atmosféru průjezdu ostrým stoupáním na vrchol.
Na prvý průsmyk toho dne Col de Isaren (2770 m n. m.) jsme dorazili okolo deváté hodiny. Cesta nahoru byla opravdu nádherná, ostré vracečky a neustále se snižující porost, až nakonec to byla jen tráva a kámen. Pohled z průsmyku byl úchvatný. Po chvíli focení a sdělení si pocitů, jsme se vydali směrem dolu na Modano. Je to zajímavé, ale všude v průsmycích je silnice udržovaná a hladká. To bychom potřebovali doma, že? :-) Z Modane jsme jeli podél řeky Arc s krásným údolím. Je příjemné teplo. Po vjezdu do malebného městečka St. Michael-de Maurienne hledáme odbočku na průsmyk Col du Télégraphe (1570 m n. m.). A již zase stoupáme strmou stěnou. Při výjezdu na průsmyk se nám v zatáčkách naskýtají stále nové pohledy na městečko a každou zatáčkou je vidět, jak jsme zase o kus výše. Úžasné. Na vrcholu průsmyku je velmi příjemná restaurace s občerstvením a maskotem ze slámy. 
Je to vytvořený panák v nadživotní velikosti, u kterého se všichni fotí. Sedíme, popíjíme své prvé rané kafíčko a sledujeme cyklisty, kteří přijíždějí z městečka. Obdivujeme je, když víme, co to bylo pro naše stroje se sem vydrápat. Oni sem vyjeli vlastní silou. Ale tato scéna se opakuje na každém průsmyku, který jsme projížděli cestou. Dopíjíme a vyrážíme dál. Chvilku cesta mírně klesá, ale po chvíli se opět vrhá vzhůru. Naše další meta je průsmyk Col du Galibier (2646 m n. m.)
 
a hned za ním pak průsmyk Col do Lantaret (2058 m n. m.). Těmito průsmyky jsme se přehoupli přes skalnatý masiv Briannconais a podél řeky Guisane pomalu sjíždíme do Brianconu. Městu Briancon vévodí nádherná pevnost na několika návrších. Starobylé městečko je ukryté za hradbami. V sezoně je plné turistů procházejících úzkými uličkami plných obchůdků. Po krátkém odpočinku pokračujeme dál cestou D902 směr Gulliestre. Je to úsek kde se jela etapa Tour de France. Již sám výjezd z města naznačoval, že to bude zase krásná cesta, neboť zde jelo plno motorkářů a výletníků.
A byla to pravda. Stoupali jsme nádhernou přírodou, až do průsmyku Col du Izoard (2460 m n. m.). Odtud byl překrásný pohled jak na příjezdové serpentiny, tak směrem do národního parku Queyras. Po nezbytném focení zase hurá dolu. Jede se radostně, je sluníčko, cesta vyhřátá a hladká no prostě motorkářská balada. Projíždíme krásnou krajinou parku až do Gulliestre. 
Pokračujeme stejnou silnici a stoupáme k průsmyku Col du Var (2111 m n. m.). Městečko Var je krásně položené a v okolí je spousta sjezdových drah. Říkám si, to by bylo zajezdit si zde. Ihned zaháním myšlenku - je to strašně daleko. Dole pod průsmykem se napojujeme na kvalitní silnici vyšší třídy a směřujeme do Jausiers, kde bychom měli odbočit. Při příjezdu nenacházíme žádný směrník, který by nás navedl, a ani neodpovídá číslo silnice. Pouze je na směrníku jakási hnědá cedule s textem něco jako “Scenic view” (již si nepamatuji přesné znění).
Karel měl již málo paliva a tak hledáme pumpu. Od jakési dámy dostáváme informaci, že nejbližší pumpa je asi 5km, směrem na Barcelonnette. Tak vyrážíme natankovat. Již bylo dost pozdě, abychom vyráželi přes další průsmyk a tak jsme se dohodli, že zakempujeme někde zde. Paní na pumpě nám sdělila, že jeden kemp je cca 5 km jedním směrem a nebo 15km druhým směrem. Ok. Při nasedání najednou vidím cedulku Camping 1km a směr je jiný než nám sdělila paní. Karel ještě pije, a tak chvilku čekám a pak vyrážím napřed. Přijedu do kempu, svléknu si bundu a jdu vyjednávat podmínky stanování. Pak čekám, a čekám a po 20 minutách se opět oblékám a vracím se pro Karla k pumpě. K mému zděšení, Karel nikde. Volám mu na mobil ale taky nic. Tak vyrážím Karla hledat do toho vzdálenějšího kempu (15km), ale Karel tam také není. Opět volám, číslo je stále nedostupné. Vracím se tedy zpět k pumpě, čekám, ale nikdo nikde. Tak vyrážím zpět do toho kempu, kde jsem předtím byl a ubytovávám se. V noci ještě volám Karlovu přítelkyni, zda jí Karel nevolal. Taky o něm nic neví. Okolo půlnoci jdu spát s nadějí, že ráno bude moudřejší večera.

1. 8. 2011 (Barcelonnette - Ste. Agnés)

Ráno vstávám časně, hned volám Karlovi, ale je číslo nedostupné. Tak rychle posnídám, sbalím se a vyrážím. Vracím se zpět do vesničky Jausiers. Zde prohledávám kemp, který jsme včera přehlédli, Karel nikde. Takto jsem hledal cestou ještě v několika kempech, bezvýsledně. Ani nebudu popisovat, co mi šlo hlavou, co vše by se mohlo stát, když jsem ztratil parťáka. Prostě jsem měl o něj strach. Pokračuji směrem do jednoho z nejvyššího průsmyku Col de la Bonette (2802 m n. m.). Poslední část k vrcholu byla jen asfaltová cesta v samém šutroví. Byla zima a těsně na vrcholu byly nízké mraky, takže nebylo nic vidět. Jet na vyhlídku bylo zbytečné a němečtí kolegové motorkáři mne hned směřují na průjezd, kterým míjím vyhlídku. Jektám zuby a jedu dál. Neustále sleduji, zda někde na cestě není stopa po Karlovi. Sjíždím dolu a projíždím průsmyk Col de Restefond (2692 m n. m.). Za tímto průsmykem byla cesta mokrá a tak si dávám pozor. Najednou spatřím kamennou vesnici, která působí, jako kdyby se tam čas zastavil. Shluk staveb a okolních stavení, kde ale nikdo nebydlí a to jistě delší dobu.
Některé střechy byly zbořené. Vjíždím do kamenné vesnice, kterou prochází asfaltová silnička (úzká, tak na jedno auto), nikde nikdo jen já sám. Sychravé počasí, nízké mraky, no hrůzostrašné. Zde by se asi daly dobře filmovat horory. Prostě konec zapomenutého světa. Pokračuji dál do Isoly, kde je kemp, ve kterém jsme původně plánovali zůstat. Opět se vrhám do prohledávání kempu, ale Karel nikde. Vjedu do městečka, zaparkuji před kavárnou a dávám si ranní kávu. V tom mi volá přítelkyně Karla a ptá se, zda jsem již s Karlem mluvil. Říkám, že nikoli a ona mi sděluje, že se s ním také nemůže spojit. Jak tedy dál? Navrhuji, že se zastavím na Policii a optám se, zda se někde něco nestalo a nefiguruje v tom Karlova motorka. Zaplatím a vyrážím na Policejní stanici. Ta je naštěstí asi jen 10km směrem, kterým jsme měli pokračovat. Vyjedu z města a jedu pomalu. Najednou za sebou vidím světla od motorky a tak jí ukazuji, že o ní vím, aby mne předjela. Když mne míjí tak se podívám pozorně a on to Karel. Jaké to bylo pro mne radostné shledání, že je živ a zdráv. Tak jsme si vše povyprávěli, restartovali Karlův mobil a bylo vše v nejlepším pořádku. Pokračovali jsme pak po krásné silnici a hledali odbočku na D074. Samo sebou nenašli jsme jí, ale všiml jsem si, že tam byla zase hnědá směrovka “Scenic view”. V tom mi došlo, že to byla asi ta cesta. No nic naplat, pokračovali jsme až do Nice. Aby Karl co nejvíce viděl, vybral jsem pobřežní cestu okolo letiště, po promenádě směrem na Monako. Jistě si umíte představit, jaký byl zde provoz. Docela zážitek. Jeli jsme snad rychlostí chodce. 
















V Monaku jsme se zastavili u Kasina a pak směrem do Mentonu. V Mentonu rychle jsme našli odbočku na Ste. Agnés. Vyjet z Mentonu na Ste. Agnés je velmi náročné. Šplháte se do strmého kopce a projíždíte cca 120 zatáček, než se dostanete na parkoviště pod městečkem. Tím, že jsem již zde jednou byl, ta podmínky zde znám. Je to odlehlé místo od denního shonu tam dole, ale zároveň je místo velmi blízko k moři a dění v této turisticky exponované část Francie.
Přímo u parkoviště (přesněji je to točna autobusu, který zde jede cca 3x za den) je vyústěn vodovod s pitnou vodou, naproti kapličce Svatí Agnés. Po příjezdu jsme se převlékli do lehkého oblečení a vyrazili do města. Vyrazili, no dojeli jsme poslední tři zatáčky a na parkoviště u jednoho z vchodů do města a bunkru. Nechali jsme zde motorky s volně ležícími věcmi a šli do městečka. Krásné městečko. Plno prázdných restaurací, ty se zaplní až večer.
Jednou ze zajímavostí městečka je to, že uličky jsou tak úzké (někde až tak že se minou pouze tři osoby vedle sebe), že se sem dá dojet snad jen na kole. Ale to ani ne, neboť uličky jsou plné dlouhých schodů. Městečko je postaveno ve strmém kopci. Povečeřeli jsme, prohlédli bunkr, který měl za cíl bránit pobřeží před nepřítelem. Bunkr je přístupný, dosud jsou zde instalována děla. Bunkr je v podstatě vyhlouben hluboko do okolní skály. Zajímavé je že obyvatelé nemohu přijet autem, jak je u nás zvykem až k domu. Auta musejí nechávat na parkovištích a jít domu pěšky. Ještě štěstí že městečko je tvořeno jen několika desítkami budov. 
Po prohlídce městečka, večeři a nádherné vyhlídce rozsvícené město Menton jsme zajeli na spodní parkoviště s vodou a ulehli pod širák. Nádherná noc plná hvězd a dojmů. Okolo půlnoci přijely nocovat ještě dva obytné přívěsy. Jak je vidět, pro pár lidí známé místo pro přenocování.

2. 8. 2011 (Ste. Agnés - Orgon)

Ráno opouštíme “Anežku“, sjíždíme do Mentonu a přes Monako a Nice směřujeme na jihozápad. Vzhledem k tomu, že vím, jak jsou zaplněné silnice po pobřeží, tak raději bereme dálniční úsek do Frejusu. Odsud pak po pobřežní komunikaci do St. Raphaelu a St. Tropez. Úsek ze St. Raphaelu až do St. Tropez byla jedna souvislá řada pomalu jedoucích aut. Nevím, co bych asi dělal, kdybych zde byl autem! Asi bych zešílel. Ale na motorkách jsme jeli po středové čáře a tak to šlo. Frantíci jsou k motorkářům velice vstřícní. Však jsme jim zvednutím ruky vždy děkovali. V St. Tropez to byl masakr. Vedro, my v motorkářském oblečení, mraky lidí, kteří samo sebou měli za cíl jít do přístavu a podívat se na policejní stanici. Tak tam jsme se z důvodu přeplnění a vedra ani nedostali. Zůstali jsme jen v přístavu, kde řídil provoz komik převlečený za policajta s vystupováním strážmistra Ludovika Cruchota. Docela se všichni bavili a on za vyfocení hned bral nějaké to euro. Z minulé cesty jsem tam znal jednu kavárničku nedaleko přístavu a tak jsme si tam sedli, dali kávičku, vzpomínali na krásné hory, kde jsme byli a rozebrali kudy dál. Z města jsme vyjeli směrem na Tulon a před Hyeres jsme sjeli na místní komunikaci na Brignoles. Cesta se vinula mírně zvlněnou úrodnou krajinou, plnou vinic a ovocných plantáží. V Brognoles jsme odbočili na starou hlavní spojnici N7 spojující Cannes s Avignonem. Projeli jsme Aix an Provence a mířili na Sénes. Tato část cesty je opravdu o víně. Cestu lemovali samé vinice, převážně s červeným vínem. Vpravo byly vidět vrcholy táhnoucího se masivu Montagne du Luberon. Nádherné skály s pasoucím se dobytkem a úrodnými poli. Ze Sénes jsme se dali na St. Remy de Provence a odtud pak do kempu, kde jsem pobýval při minulé cestě. Nepochodili jsme, byl plný. Ochotný pan majitel nám však doporučil jiný kemp, někde v Orgonu. Po dlouhém hledání jsme asi tak ve 20:30 kemp našli. Kemp byl naprostý luxus. Je vsazen do skalnatého masivu. Před vjezdem je přírodní nádrž s krásnou vodou. Uvítání bylo super, dostali jsme lahvinku červeného místního vína, postavili stan, vypili lahev a šli na kutě.

3. 8. 2011 (Orgon - Avignon - Orgon)

Tento den byl věnován jen Avignonu a tak jsme si přispali a vyrazili před obědem. Jeli jsme nalehko, vše zůstalo ve stanech.
Motorky jsme zaparkovali přímo v centru na chodníku, nikomu to nevadí. Prošli jsme si památky, pokochali se mostem, dali si kafíčko a vydali se zpět. Bylo krásné teplo a tak jsme cestou nakoupili ovoce a na vrátnici si každý koupi jednu lahev červeného. Byl krásný večer a příjemně ovínění a odpočatí jsme pozdě večer zalezli na kutě.

4. 8. 2011 (Orgon - Valleraugue)

Ráno po standardní snídani jsme vše sbalili a vyrazili směrem na jih. Dílčím cílem byl národní park Camargue. Bylo krásně bezoblačno a do Stes. Maries-de-la-mer jsme dorazili okolo poledne. 
Zaparkovali jsme stroje, jako obvykle, na chodníku hlavního náměstí a šli jsme se podívat do centra. Centrum bylo přímo napěchováno lidmi. Přesto jsme se prodírali úzkými uličkami se spoustou krámků se suvenýry a různými věcmi. V úzkých uličkách nebylo k hnutí. 
Proto jsme se rozhodli jít se raději vykoupat, neboť jsme byli celí propocení. Po krátké koupeli jsme pokračovali dále v cestě směrem Arles, Nimes, Ganges a nakonec Le Vigan. Do Arles se jede samou rovinou a většinou močálovitou krajinou, kde je ráj exotického ptactva a zároveň volně žijících koní. Těch se zde pase opravdu hodně. Tím že je tu tolik koní, tak zde je mnoho rančů plných osedlaných koní čekajících na hosty.
Stavby rančů a i samotné město Stes. Maries-de-la-mer je španělského typu. Na staveních a ohradách převládá sněhově bílá a střechy jsou doškového typu z rákosu. Nimes je krásné město s historií a koloseem. Za městem se krajina začíná vlnit a opět je plná vinic. Zastavujeme u jedné a nakupujeme každý lahvinku pro naše manželky. Je to bio víno, bez veškerých chemických přísad (poznámka - opravdu je to víno plné slunce a lahodné chutě). Pokračujeme dále, krajina se zvedá a směřujeme do oblasti národního parku Cévennes. V Le Vigan doplňujeme jak palivo, tak potraviny a hlavně víno na večerní siestu. V jedné vesničce cestou, vidíme ceduli Camping a tak stavíme. Super, kemp je krásný a tak zůstáváme. Karel se šel vykoupat do říčky tekoucí kolem, já dal přednost sprše. Večer popíjíme, plánujeme další den a sdělujeme si své prožitky.

5. 8. 2011 (Valleraugue - Les Faures)

Časně ráno opouštíme kemp. Hned za kempem začínáme stoupat ze dna hlubokého údolí s říčkou. Jak si pozorní čtenáři všimli, delší dobu jsme neprojeli, žádný průsmyk. Nějak nám zatáčky začali chybět, večer jsme si to s Karlem říkali. A proto hurá směle nahoru. 
Projíždíme údolím, nabíráme výšku a stoupání pořád nebere konce. Přejíždíme z jedné strany údolí na druhou a pořád se škrábeme nahoru. Údolí je pokryto, jako i v okolí, listnatým porostem, který s vyšší nadmořskou výškou mění svou velikost, směrem dolů, až zbude jen vřes. Těch je tu opravdu hodně. V sedle průsmyku Col de Faubel (1285 m n. m.) uhýbáme a stoupáme na vrchol Mon Aigoaul (1568 m n. m.) Na samém vrcholu stavíme a jdeme vystoupat na místní rozhlednu nad meteorologickou stanicí. 
Vyhlídka z rozhledny do okolí je úchvatná. Je vidět tak daleko až je to k nevíře. Do žil nám vráží kyslík, jak je zde nádherný vzduch. Pokochali jsme se a vyrážíme směrem domů. Toto byl nejvzdálenější bod naší cesty. 
Pomalu klesáme národním parkem Cévennes směrem k Florac(u). Za Florac(kem) stoupáme do průsmyku Col de Montmirat (1046 m n. m.). Zde začíná pomalu pršet a tak oblékám, nepromok. Zvolnili jsme a v Mende již bylo skoro po vodě. Jedeme po velmi kvalitní silnici dostatečně široké, a tak cesta rychle ubíhala. Za Langogne odbočujeme na Aubenas. Nedaleko za odbočkou stoupáme do průsmyku Col de la Chavade (1266 m n. m.).
Z průsmyku pak klesáme do malebného údolí podél říčky Ardeche a vpravo se tyčícího hřebenu Serre de la Croix de Bauzon. Krásné scenerie. V Aubenas uhýbáme směr Privas. Před Privas(em) překonáváme průsmyk Col de la Escrinet (787 m n. m.), pouhých. Z Privas pokračujeme směrem Crest a podél říčky Drome do Die. Zde odbočujeme do překrásného údolí národního parku Varkors. Projíždíme údolím stejnojmenného masivu Varkors. Na obou stranách se týčí krásné skály masivu. Údolí má malebné vesničky a v okolí samá úrodná pole. Za vesničkou La Faures narážíme na kemp. Je zde jen pás stanů. Sháníme se po recepci, ale děti nám říkají lámanou angličtinou, že zde recepce není, abychom se ubytovali a že paní večer, nebo ráno přijde. Samo sebou i v takovémto kempu je několik sprch, čistota, zrcadla, toaletní papír, elektrika na uvaření, atp. Jednoduše řečeno super. Paní opravdu večer přišla, zaplatili jsme a po lahvince červeného šli spát..

6. 8. 2011 (Les Faures - Brig)

Ráno probíhá jako obvykle, snídaně, káva sbalit a odjezd. Z kempu jedeme neustále stejným údolím až do městečka Saint-Julien-en-Vercors. Nádherné městečko s trhy a spoustou sjezdovek okolo. A tak blízko Grenoblu. Některé lyžařské disciplíny zde byly při olympiádě realizovány. Kocháme se místními krásami a poté pokračujeme jinou nádhernou scenerií. Cesta se zarývá do skalní úžiny s kamennými převisy nad vozovkou.
Cesta vypadá dosti drsně, vejde se sem jen jedno auto, ale průjezd kaňonem stojí za to. Pomalu stoupáme směrem k vrcholu. Silnice prochází okolo vrcholu, jehož výška činí asi 1900m n. m. Jakmile se silnice zlomila směrem dolů, otevřel se překrásný pohled na Grenobl. Při pohledu dolů máte pocit, jako byste seděli v letadle. Tak je příkrá stěna po které stále klesáme dolu, ulice Grenoblu jsou neustále lépe a lépe rozeznatelné a přibližují se a přibližují, až jste najednou ve městě. Nádherném klidném a čistém městě. Zato provoz na okolních silnicích mimo dálnici je strašný. Samý semafor. Pořád stavět a stavět. Říkali jsme si, že jsme měli do Albertvile jet raději po dálnici. Ale když my jsme chtěli vidět okolí a vnímat jej a to na dálnici není. Z Grenoblu se jede opět mezi obrovskými skalami, které tvoří široké údolí. Na levé straně je Masiv de la Chartreause a vpravo se týčí pohoří Chaine de Belledonne. V oblasti La Terrasse je postaven výtah pro paraglidisty, kteří startují na vysoko položené travnaté terase a nabírají odtud výšku z proudících stoupáků. Krásný pohled na tu volnost. Ale abych nezapomněl, jedeme dál. Naše cesta směřuje do Albertvile, kde se dostáváme na rychlostní silnici. A jako vždy zapomínám, že ne všude je ve Francii vyznačen směr na známá střediska. Necháváme se unášet krásnou silnicí s proudícími vozidly a ejhle. Jakmile jsme minuli odbočku na Annesy, tak mi proletí hlavou. Romane, zase jsi zakufroval! Jedeš zde po třetí a vždy jedeš stejně. Vždy se nechávám unést cestou a neodbočím. Ještě štěstí že nedaleko je velká pumpa, kde se dá vrátit zpět. Pokračujeme, nyní již dobře na Chamonix. Opět stoupáme a podjíždíme dálnici, která vede k tunelu pod Mont Blankem do Itálie. Míjíme tunel a vjíždíme do střediska Chamonix. Mé představy o tomto středisku byly trochu jiné, než co jsem viděl. Snad, až bude středisko zasněžené, jistě bude působivější. Cesta převážně stoupá, až do průsmyku Col des Montes (1461m n. m.). Po zlomu a několika zatáčkách je podobný pohled na město Martigny směr Sion, jako byl na Grenobl.
Rozprostírající údolí je jedno z největších údolí ve Švýcarsku. Údolí je na jižní straně plné vinic. Ale tak plné, že je využita každá teráska na svahu. Vůbec nám nebylo jasné, z čeho tam ty hlavy berou vláhu. Ale o tom jsem již psal. Cesta z Martigny do Brig nám uběhla rychle, jeli jsme převážnou část cesty po dálnici. Kemp Glis Geschina jsme nalezli přímo ve městě a ubytovali se v něm. Večer přituhlo a obloha se zatáhla. Počasí nevěštilo nic dobrého.

7. 8. 2011 (Brig - Brig)

Když jsme se ráno vzbudili, pršelo. Vzali jsme si věci na snídani a šli si sednout na veřejné sezení pro ubytované. Zde byla markýza, a tak na nás nepršelo. Všichni v takovém počasí vyspávali, a my jsme tak měli klid na snídani. Okolo poledního se počasí umoudřilo, a tak jsme vyrazili na projížďku do hor. Jeli jsme se podívat na Simplonpass (2005m n. m.). Je to jeden z průsmyků, celoročně průjezdný
Pak jsme se vrátili a šli si projít město s hradem a moderním kostelem. Byl to pěkný odpočinkový den.

8. 8. 2011 (Brig - Chiavena)

Když jsme ráno opouštěli stan, zdálo se nám, že nějak přituhlo. Sbalili jsme se a hned zavčasu vyrazili. Již cesta z Brig (u) směrem na Gletsch nás prověřovala co do oblečení. Čím více jsme stoupali, teplota znatelně klesala. Teplota ještě více klesla, když jsme nestoupali na Furkapass (2431 m n.m.). Cestou jsme jen na krátko zastavili u Hotelu Belvedere a pokračovali dál. Sjezd z průsmyku byl kluzký a tak jsme jeli pomalu. Domníval jsem se, že se teplota v údolí zvedne, ale zklamání bylo veliké, že tomu tak nebylo. Pokračovali jsme cestou, kterou jsme před několika dny jeli opačným směrem. Přes Oberalppass (2044 m n. m.) do Disentis/Muster(u), kde jsme odbočili na Lukmanierpass (1916 m n. m.) a do Itálie. Přírodní scenerie tohoto průsmyku považuji za jedny z nejhezčích až do Biasky (Biasca). Zde se již trochu oteplilo. Z Biasky se pokračuje neustálým mírným klesáním až do Arbeda . Po odbočení doleva jsme opět začali pozvolna stoupat údolím směrem k San Bernardinu. Silnice neustále podjíždí vysutou dálnici k tunelu San Bernardino. Po průjezdu stejnojmenného městečka jsme začali ostřeji stoupat do průsmyku Passo del San Bernardino (2065m n. m.). Průjezd průsmykem je jiný než u ostatních průsmyků. Vyznačuje se svou šíří úbočí skal, jimiž se vine silnice. Průsmyk je plný obrovských kamenů a úlomků skal. Když se přijede na severní kraj průsmyku, stěna prudce klesá do údolí a je zde více jak 80 vracecích zatáček. Po sjetí jsme se dali nenápadnou úzkou silničkou podél dálnice až do Splugenu. Zde jsme si doplnili zásoby a vydali se na poslední část denní cesty. Hned za městem začíná prudké stoupání, křižující sjezdovku. Ano jde mít sjezdovou trať přes silnici, průsmyk je vysoko a tato cesta je brzo uzavřena. Když jsme vystoupali do sedla Splugenpassu (2113m n. m.) byla opět zima jako v “Rusku”. Karel hodnotil tento průsmyk jako “drsný a výživný”. 
Projeli jsme okolo nádherného jezera a nelítostně spěchali dolu do údolí. V městečku S. Giácomo Filippo již bylo tepleji, slunko vysvitlo a tak jsme si dali u chaloupky na muří noze (chaloupka velmi podobná chaloupce baby jagy z filmu Mrazík).
Vždy se zde zastavuji, káva je zde výborná. Již nám zbývalo pár kilometrů do Chiavenny a blízkého kempu. V Chiavenně se odbočí doleva a po 1km vlevo u vodopádů je nádherný kemp. Zde byl konec naší denní cesty. Kemp je zhruba ve 200m n. m. Údolí je úzké, a tak nám okolní kopce připadaly strašně vysoké.

9. 8. 2011 (Chiavena - Canazei)

Po standardní ranní proceduře jsme rychle zabalili stany a hurá do sedel. Čekala nás dlouhá cesta. Cestou na Malojapass (1815m n. m.) jsme opět vjeli do Švýcarska.
Okolo nádherných jezer Silser a Silvaplana jsme vjeli do St. Moritzu. Za městem jsme se dali doprava a začali stoupat na Berninapass ( 2323m n. m.),
kde hned za vrcholem je celnice do bezcelní zóny Itálie Livigna. Hned za celnicí je úzká silnička vedoucí kaňonem s jakýmisi mystickými přírodními výjevy. Barva horniny je lehce nafialovělá s různými špicemi. Evokuje ve mně představu, že takto nějak vypadají horniny na měsíci. Jedu tudy již poněkolikáté, ale mám neustále stejný pocit. Nadmořská výška a vítr ženoucí se údolím stlačil teplotu tak nízko, že jsem si musel přidat jednu moirovou vrstvu, abych v kůži neumrzl. Vjeli jsme do Livigna, zde to dobře známe ze zimního zájezdu lyžařů. Jsem sice promrzlý, ale již se těším na následující průsmyky. Tím průsmykem je Passo d´ Eira (2208m n. m.) a nedaleko za ním Passo d´ Forcagno (2291m n. m.). Teprve z tohoto průsmyku se sestupuje do Izolacie a Bormia. Po natankování v Bormiu jsme se vydali k jednomu z nejnáročnějších průsmyků k Paso d´ Stelvio (2758m n. m.)
Na vrcholu je vždy plno motorek, suvenýrů a lahůdek. Byla ale taková zima, že jsem zastavil jen na chvíli a hned pokračoval dál do údolí za teplem. 
Čím více jsem sestupoval, tím více se vzduch oteploval. Dojel jsem až na rozcestí do Spndiningu, kde jsem si dal kávu a čekal na Karla. Pak jsme spolu pokračovali do Bolzána. Projeli jsme Bolzánem a v Karnei jsme odbočili do krásného kaňonu, který ústí do malebného údolí směrem k průsmyku Passo d´Costalunga (1745m n. m.). Odtud jsme pokračovali údolím Val di Fassa, až do střediska Canazei, kde jsme se ubytovali v kempu. Kemp byl na prasknutí a jen stěží jsme našli travnatý kousek pro zapíchnutí kolíků.

10. 8. 2011 (Canazei - domů)

Ráno nás vítalo krásné sluníčko, ale zlá zima. Opouštíme kemp, jak je u nás zvykem okolo 9:00hod a vyrážíme hned nahoru do sedla průsmyku Passo di Pordoi (2239m n. m.)
 
odtud okolo Masivu Sella klesáme ke středisku Araba. Pak pokračujeme přes Passo di Falzarego (2105m n. m.) a klesáme až do Cortina d Ampeco a odtud směrem na Toblach.
Celá tato trasa je nádherným kusem italských Dolomit končících u Toblachu širokým údolím. Tím, že je opravdu zima nedodržujeme původní plán a z křižovatky u Toblachu jedeme krásnou dostatečně širokou a bezpečnou silnicí na Lienz. V Lienz dotankujeme a vyrážíme směr průsmyk Grossglockner (2665m n.m.)
Průsmyk je zpoplatněn a jsem udiven, neboť platím skoro dvakrát více než při posledním průjezdu před několika lety. Již dole v údolí byly vidět zasněžení vrcholky hor. Říkal jsem si, to minule nebylo. No dobře, pokračujeme v jízdě na vrchol. Nyní již byla taková zima, že jsem si v půlce stoupání vzal na ruce návleky od Nepromoku. Neprofouknou a tak mi bylo trošinku lépe. Čím více stoupáme, tak tím je větší zima. Již je skoro nesnesitelná a sníh přibýval. Při dojezdu na vrchol již bylo okolo silnice asi tak 20 cm sněhu a okolní teplota se pohybovala někde u 00C. 
Na samém vrcholu krátce stavíme, děláme foto a hned hurá do tunelu a dolu.
Oproti teplotě nahoře bylo dole docela přijatelně, ale teplota nešla výrazně nahoru, bylo tak někde okolo 150C. A v tom se také nedá dlouho bez teplého oblečení. Nebylo zbytí a jeli jsme dál. Po domluvě jsme se rozhodli jet tou nejrychlejší cestou na dálnici. V Pichlu jsme odbočili do údolí Zell am Cee a přes průsmyk Pass Thurn (1274m n. m.) jsme pokračovali do Kitzbuhel(u). Odsud na Kufstein. Zde jsme vjeli na dálnici a pelášili okolo Mnichova domů. Na našich hranicích jsme natankovali. Karlovi byla taková zima, že na pumpě zůstal a zahříval se kávou. Já se rozloučil, sedl na svou Hondu a pospíchal domů. No domů, zůstal jsem na chaloupce, kterou mám u Zbiroha. Sedl jsem si a dal si jedno lahvové a vzpomínal na krásnou dovolenou.

Závěr

Co říci závěrem o navštívených státech. Krajina je všude kde jsme byli jiná než doma a proto nám, kteří máme rádi vysoké hory, teplo a čisté silnice, zatáčky to v těchto zemích připadá strašně úžasné. Obzvláště, je-li krásné slunné počasí. V Německu – vysoce kvalitní silnice, ale řidiči jsou jaksi tvrdí, předpisoví a jen málo chápaví k jedné stopě s bágly (samo sebou ne všichni, ale převážně je tomu tak). Ve Švýcarsku je tomu podobně s tím, že ještě dávají najevo, že jsou Švýcaři. Alespoň já to tak vždy cítím. Italové – mají silné chápání pro provoz na silnicích a snaží se vyhovět. Jinak převážně srdeční. A Francie – tak to je pro motorkáře ráj. Tam auta převážně dělají místo pro motorkáře, jen aby se nemuseli omezit. Dokonce sjedou až na krajnici, abyste měli místo. V kempech velice milí a přívětiví. Problém je jen někdy s domluvou, málo jich bere angličtinu, ale to se dá pochopit, jak z historických pramenů, tak i z velikosti státu. Ale celkově super.
Zase se tam těším a jsem si jist, že to nebyla moje poslední cesta. Příští bude do Bretaně a Normandie. Již se těším

Cestovatelé -

Naše stroje

Praktické rady –

Doprava

Ve Francii jsou jisté změny ve značení silnic. Míněno směrníků na křižovatkách a jejich barev. Pro Ty co zde ještě nebyli tak vysvětlím. Cedule ukazující směr na dálnice jsou v barvě modré (u nás a i v jiných v evropských státech jsou zelené), kvalitní tahy pak zeleně (u nás jsou barvy modré) a silnice nižší třídy jsou barvy bíle (u nás jsou modré a rozlišení je řešeno pouze vícemístným číslem).
Dalším důležitým pravidlem je, že směr se ukazuje jen při opravdové změně směru a číslo silnice je uvedeno na vrcholu sloupu žlutou cedulkou. Silnice je pak značena na patnících na levé straně silnice. Pokud jste na kruhovém objezdu a cesta pokračuje ve stejném směru (kurzu) ve kterém jste na kruhový objezd vjeli, pak ceduli s vaším směrem ani číslem silnice zde nenajdete. Má se za to, že pokračujete stejnou silnicí, a tak proč to značit. Toto nás pěkně trápilo cestou, ale zvykli jsme si.
Hnědými cedulemi jsou značeny silnice s krásnou přírodní scenerií a zajímavost, ale to je to samé již u nás. Jen s tím rozdílem, že vše je ve francouzštině a té nerozumím.
Tak to jsou ty hlavní zásady, které jsem nikde zapsané neviděl. Samo sebou, jako obvykle jsem v tomto místě zakufroval.

Kempování a ubytování

Švýcarsko – cena za kemp je závislá na počtu osob rodiny, typu dopravního prostředku a v neposlední řadě atraktivnosti lokality. Takže jedou-li dva motorkáři = dvě rodiny platí každý svou cenu! Cena se pohybuje někde okolo 15 - 18 EUR/noc (jedna osoba, jedna motorka, jeden stan).
Itálie – je na tom stejně. Cena je od 18 – 22 EUR/noc (jedna osoba, jedna motorka, jeden stan).
Francie – cena je stanovena dle velikosti „vykolíkovaného“ místa. Co se tam vejde tak za to se zaplatí 13 – 15 EUR/noc. Cena ubytování v řetězci Formule 1 – 28 – 40 EUR/noc pro 2-3 osoby.

Statistika

Celkem jsme projeli 4ři státy Německo, Rakousko, Švýcarsko a Francii.
Najeli jsme okolo 4600 km za 12 dnů se dvěma odpočinkovými dny.
Projeli jsme 40 průsmyků –
1
Scharnitzpass (960 m n. m.)

21
Col de Montmirat (1046 m n. m.)
2
Brennerpass (1 374 m n. m.)

22
Col de la Chavade (1266 m n. m.)
3
Joufenpass (2099 m n. m.)

23
Col de la Escrinet (787 m n. m.)
4
Passo del Rombo (2509 m n. m.)

24
Col des Montes (1461m n. m.)
5
Reschenpass (1507 m n. m.)

25
Simplonpass (2005m n. m.)
6
OfenpassI (2149 m n. m.)

26
Furkapass (2431 m n. m.)
7
Julierpass (2284 m n. m.)

27
Oberalppass (2044 m n. m.)
8
Oberalppass (2044 m n. m.)

28
Lukmanierpass (1916 m n. m.)
9
Furkapass (2431 m n. m.)

29
Passo del San Bernardino (2065m n. m.)
10
Grand St. Bernardpass (2460 m n. m.)

30
Splugenpassu (2113m n. m.)
11
Col du Pt. St. Bernard (2188 m n. m.)

31
Malojapass (1815m n. m.)
12
Col de Isaren (2770 m n. m.)

32
Berninapass ( 2323m n. m.)
13
Col du Télégraphe (1570 m n. m.)

33
Passo d´ Eira (2208m n. m.)
14
Col du Galibier (2646 m n. m.)

34
Passo d´ Forcagno (2291m n. m.)
15
Col do Lantaret (2058 m n. m.)

35
Paso d´ Stelvio (2758m n. m.)
16
Col du Izoard (2460 m n. m.)

36
Passo d´Costalunga (1745m n. m.)
17
Col du Var (2111 m n. m.)

37
Passo di Pordoi (2239m n. m.)
18
Col de la Bonette (2802 m n. m.)

38
Passo di Falzarego (2105m n. m.)
19
Col de Restefond (2692 m n. m.)

39
Grossglockner (2665m n. m.)
20
Col de Faubel (1285 m n. m.)

40
Pass Thurn (1274m n. m.)

2 komentáře: