7. Mikulášský sraz ve Vápenném Podole 3. - 5.12.2010

7. Sraz Vápenný Podol – cupity dupity rozléhá se sálem - Ma

Zima se ujala své vlády a bohatě nás zásobila sněhovou nadílkou, a tak i naše poslední letošní shledání bylo značně ohroženo. S napětím sledujeme předpovědi počasí a vymýšlíme nejlepší strategie pro dalekou cestu, která nás dovede až na úpatí Železných hor, kde ještě ve středověku, roku 1513, vznikla osada Vápenný Podol.
Je nabíledni že, když už někde zachumelit, tak rozhodně v útulné hospůdce v kruhu skvělých kamarádů. No moc se nesmějte, mě se to stalo. Jen to nebylo v té hospůdce, ale na samotě u bratra a velmi ráda bych si to zopakovala znovu.
Holt, takový motorkář to má těžké celoročně jsa sužován rozmary počasí. A že to pomalu nikdy není akorát. Jednou je moc deště, jindy moc horka, sem tam krupobití a vichřice.
A aby toho nebylo málo, tak i meluzína a zaváté silnice mohou leccos pokazit.
Také štěstí pro nás pocestné, že se píše rok 2010 a ne právě 1513 neb by bylo nutno obávati se i zchudlých šlechticů a lapků, kteří počestné občanstvo přepadali, okrádali, ba i o údy připravovali.
Ale, když se nad tím zamyslím, tak nevím jak mnoho se liší středověk od dnešní moderní doby.

V této hospůdce budeme trávit společné chvilky čekáním na Mikuláše s čerty. A možná by mohl zavítat i nějaký ten anděl. Vím, že každý máme své vlastní andílky a někdy jim vážně děláme velké starosti, ale mají nás rádi a proto jejich připomínka při téhle příležitosti bude jen na místě.

A toto je pan vrchní a jeho syn Adam.
Dobře si všimněte toho malého klučiny co není za sklenicemi ani vidět. Je mu jedenáct let a jeho otec byl zpočátku notně otráven, že ho dostal přiděleného na hlídání. Během pár chvilek se ale nesmělý klučina změnil na skvělého číšníka, jak se patří se vším všudy. Ještě jsme měli u úst sklenici s posledním douškem a už nám donášel další. Stále s milým úsměvem plnil každičké naše přání. Jen muzikus Zbyněk byl trošku rozladěn při pohledu na svůj konzumační lístek. Se slovy: „tak na to se vážně nemůžu koukat,“ popadl propisovačku a změnil i na y. Ale věk bývá někdy dobrou omluvenkou.

V Šenku, otevřeném jen pro toto naše setkání, je stále ještě chladno, ale o to vřelejší je naše vítání, té radosti, těch objetí a polibků. Tolik hlaholu a jásotu.
Obcházím všechna tělesa a otevírám ventily naplno. Tak doufejme, že za chvilku bude tepleji. Ale raději jsem udělala proti chladnoucí opatření na konvici skvělého čaje Earl Grey.
Při pozornějším pohledu na fotografii výše, v pravém dolním rohu uvidíte můj zlepšovák. A byl opravdu funkční. Jen někteří kolegové nechtěli pochopiti, proč se zrovna moje čepice povaluje uprostřed stolu.
S přibývajícím časem nám začal být výčep malý a tak se přesouváme do sálu, který je pro nás připraven. Samotář myslel úplně na všechno. Máme tu hudbu, počítač, hry, velký taneční parket. Co víc si přát. Snad jen, aby se nás tady ve Vápenném Podole sešlo co nejvíce.
Vápenný Podol patřil odedávna do vlastnictví pánů ze Zaječic, z nichž nejznámější byl Přibík ze Zaječic, který byl v roce 1319 poslán před zemský soud za krádež. Později seděli na Zaječicích páni ze Šternberka.
Již jméno „Podol“ vysvětluje polohu osady. Jednotlivá stavení se rozkládají „ po dole“ (dolině). Díky mohutným ložiskům šedého zrnitého vápence, z něhož se pálí vápno, se Podol nazývá „Vápenný“

Pohleďte na pyšného Fí-ďase.
Přivezl své trofeje, a teď se tu chlubí. A že je čím. Právě nám ukazuje v pravé ruce Turistickou známku No 812 Jarošův válcový mlýn a v levé ruce má přímo poklad. Jde o Putovní turistickou známku – 100 let od letu prvního českého pilota Jana Kašpara 1910-2010.
Ptáte se proč poklad?
To proto, že za celých 11 let existence Turistických známek jich bylo vydáno pouze 11 kusů. Každý rok se vydá jen jedna na jeden rok na jednom místě a na konci roku je stažena. Je to vlastně takový sběratelský bonbónek.
Potom, aby toho nebylo málo, přichází na řadu tzv. Prémiová TZ, kterážto se obdrží po zaslání 10 po sobě jdoucích očíslovaných kuponů(jsou součástí každé TZ), (např.151-160). Prémiových TZ má náš sběratel již 112 kousků.
Příslovečnou třešničkou na dortu jsou kovové odznaky(něco jako medaile) pro sběratele, který má TZ buď 500, 1000 nebo 1500. Tyto medaile vznikly až během času a to už měl
náš kamarád nasbíráno 1000 kousků, a proto má stříbrný.
Fí-ďas se honí za malými placičkami už celých 11 let a má jich úctyhodných 1.483 kusů.
Velkou výhodou pro něj je jeho žena, která krom toho, že je učitelkou zeměpisu, také ráda cestuje a tak honba za poklady je přímo rodinná záležitost. Navíc se tak ušetří notné penízky za obrazy neb známky pokryjí velkou plochu zdí.

Jen se podívejte na naše skvělé muže.

Samotář nás již po několikáté vřele vítá a upozorňuje nás na veškeré možnosti našich společně strávených chvil. 

Fantan využívá techniky a představuje navrhované místo srazu pro následující rok. Jde o tábor na malebném břehu Divoké Orlice poblíž Klášterce nad Orlicí, kde naleznete jednu z nejstarších státem chráněných památek. Tou je Kostel Nejsvětější Trojice, který je jedinou dochovanou stavbou z původního benediktinského kláštera zaniklého ve 13. století.

Neznámý muž s lulkou.
Je to kolega, který přijel očíhnout naší partu a sebou si přivezl rovnou tři své krasavice. Nevím jak vás, ale mě lulka vždy dostává. Kolikrát, když ucítím ten kvalitní tabáček někde na ulici jdu pěkně prosím po čuchu jak lovecký pes a nasávám a nasávám. No ne, nebojte, nikoli alkohol, ale já zarputilý odpůrce kouření, právě tu skvělou tabákovou vůni.
Je tu slyšet tolikeré štěbetání a halekání a překřikování a stále je o čem, to je na tom to nejkrásnější. Vím, že jsem se o tom již někde zmínila, ale fascinuje mě skutečnost, že jedete z takového srazu, kde se dva dny jen žvaní a stále toho nemáte dost. Stále víte, že jste si pořádně neužil tohohle a s tamtou jste toho také moc neprobraly. A to je na tom to krásné, že i bez našich krásek, které se právě tetelí zimou někde v garáži, je nám spolu setsakra dobře.

V rámci oficielnějšího povídání proběhlo i vyzvednutí zásluh našeho milého předsedy Vendy Maraudera. Dostal ocenění za obětavou práci a starost o nás stále mladé a nadšené motorkáře.
A večer plyne svým lenivým tempem za neustálého „škatulata hejbejte se.“

 

Alčo, tak tahle je ta památeční !!!

Irča se postarala o trumf večera. A vlastně nejen večera, její skvělé perníčky a milované Margotky budeme baštit celé dva dny a i výslužku si mnozí odvezou.
A teď mě tedy napadá, žeVenda letos zklamal.
Já se totiž rozhodla právě pro tento sraz, když jsem viděla, kterak předseda rozmazluje svá děvčata vlastnoručně vyrobenými řepánky s mákem. Mák miluji, a tak nebylo co řešit.
Tak si myslím, že s tím oceněním jsme měli pěkně počkat, až se s řepánky polepší.

Chlapeček maličký, bubínek na krku – pa rapa pa pam.
Sotva naši milí muzikusové uchopili své skvělé nástroje, začíná ožívat taneční parket. Místa je dost pro všechny tancechtivé jedince a ti již unavení, doplňují vydané kalorie výtečnými perníčky.

I na baru to žilo.

Jak vidíte sami, žilo žilo, ale i nebezpečno bylo..
Nevyplatí se bráti sebou pěkné ošacení, závistiví nenechavci vám ho štípnou přímo z těla a ani si toho pomalu nevšimnete. Ale Domi je děvče veskrze šikovné a své tričko ubránila i proti přesile.

Irča trénuje na zítřejší den. To víte, bojí se, aby jí čerti neodnesli a tak si myslí, že převlekem se zachrání.

Náš model připraven k pózování na uměleckou fotografii. Avšak naše skvělé plány zhatil pan vrchní, který se obával úhony na místním inventáři.
Zábava plynula, ospalci se postupně odebrali do svých postýlek a tak vám přeji krásnou dobrou noc a ještě krásnější sny a naschle ráno.
Na snídani jsme se trousili jak švábi na pivo.
Klábosení neustávalo ani s plnou pusou.
Vítali jsme i nově příchozí.
Také proběhla nezbytná kontrola vozového parku.

Byl připraven prostor na výstavku předmětů určených do tomboly, a tak bylo nutno patřičně zhodnotit, co z vystaveného by se jednomu hodilo.
Iva s Irčou vyzbrojeny Mikovým kloboukem prodávaly růžové lístečky nám chtivým pokladů.

Když je třeba, tak ruku k dílu přiložiti dokáží i muzikusové. A Peťa s Jardou vypadali jako, kdyby tuto činnost dělali odjakživa.
Domi, Irena, Motobaba, Miko a já jsme se iniciativně přihlásili na Samotářem avizovanou vycházku.

Ještě před odchodem jsem musela předvést své popsané jegory. Oni to ani nejsou jegory, ale dvacet let staré leginy. Po dlouhých diskusích co na sebe, když se zima neptá, bylo vyřčeno, že nejlépe termoprádlo typu Moira, Klimatex. Nu což vyřčeno nevyřčeno, ale já se opravdu mohu pochlubit pouze jegory, které jsem zabavila mužské polovičce, ale zato mám hned dvoje. Jeden letní a druhý zimní, teplejší model. No jo, ale když tak přemýšlím co s tím, tak mě napadá jiný sraz, kdy se kolega motorkář přijel rozloučit a když mě zahlédl v mých skvělých jegorách, tak ani o políbení nestál.
A jde se. Naše pětičlenná skupinka vyrazila rovnou za hlasem svého srdce ke koním. Pro mě, zemědělce, je to jako návrat domů. To je vůně. Hmmmmmmmm. Koně čekají ve výběhu nežli se jim poklidí jejich apartmány, ale já se procházím prázdnou konírnou a čichám a čichám. Jeden kolega nás přesvědčoval, jak odpudivě je cítit jedinec, který se pohybuje mezi různými čtyřnožci, ale pro mě je to Chanel 5.

Jsme jako malí, vše se nám hodí na hraní. Balík slámy inspiroval děvčata k tomu ho osedlat a Peťa se pro změnu, pokoušel je shodit.
Koně uvítali vyrušení ze svého dopoledního rituálu a v domnění, že nejdeme s prázdnou si to mašírují rovnou k nám. Bože, to je nádhera, tolik heboučkých čumáčků a hlubokých hnědých očí. Mají srandovně namrzlé vousy.

Co ten koník vlastně chtěl?
Pokračujeme v procházce a vyrážíme směr lyžařský vlek.

A tady prosím pěkně jeden „Anděl na horách.“
A nezůstalo jen u toho, podrážíme si nohy, shazujeme se do sněhu,……………..jojo takovouhle chásku pohledat.
Po příchodu zjišťuji, že do oběda je ještě něco času, a tak se vydávám na svou soukromou procházku. Začínám místním hřbitůvkem, kde jediné stopy v té bílé nádheře jsou od mých bot. Pokračuji ke žlutavému kostelíku svatého Václava z roku 1788. Na kůru jsou varhany stavěné věhlasným mistrem Petrem z Prahy.
A hodiny na věži ukrajují okamžiky našich životů.
Zaujalo mě kování na dveřích s krásně tvarovanou klikou.

Po hlavním patronovi zemí českých, svatém Václavu, byly pojmenovány i zdejší, kdysi velmi slavné lázně. Mohutný léčivý pramen u kterého stávala kaplička, byl využíván k léčení již od roku 1659. Velká škoda pro nás, že již nefungují. Myslím, že působení pramene na všechny druhy dny a revmatismu, nemoci jater, sleziny, ledvin a měchýře by se našemu spolku velmi hodilo.

Po pár desítek metrech vidím v zahradě u jednoho domku starou velmi zachovalou vápenku.
Těžba vápencového kamene, šedého vápence se zde datuje již od 16. století.
V lomech tu zůstala dvě jezírka s průhlednou uhličitou vodou, ale bohužel později byla zasypána. 

Vracím se právě včas na oběd. Vidíte, nemusí se na mě vždy čekat.
Jak já to dělám, že i hodiny paní kuchařky mi nadržují.
Někteří z nás bohužel dnes odjíždí, a tak máme pro naší tombolu úplně nezvyklý čas, ale nakonec proč ne. Peťa se ujímá slova, Arnoštek klobouku a můžeme začít. Všechny ty naše úžasnosti čekají na své nové majitele. Jen doufám, že s Domi vyhrajeme vyhlédnutou knihu.
Evička vyhrála kšiltovku a podívejte, jde jí k oblečení. Iva klíčenku, ale zelená jí také sluší. Předseda Venda knihu „Sex a chlast to je slast“, tak nezbývá nežli věřit, že se nám moc nezkazí a nebo, že by s Nerem poté vylepšili své líbací chvilky?
A tady vidíte nadšeného výherce nejcennější trofeje dnešního dne „Novelizovaného zákoníku práce z roku 1994.“ No není to šťastný muž?

Nero vyhrál hrníček s krásnými ňadry a teď jen přemýšlí zda káva poteče z pravého ňadérka a mléčko z levého a nebo to bude naopak.
Náš, možná nový kolega s lulkou, vyhrál velkou viagru na kterou si dělali zálusk mnozí. S vykulenýma očima a celý rozradostněný, že prý mu vydrží na celé vánoční svátky.
Irenka, ručku šmátralku.
Tak tombola je u konce a naše kniha má úplně jiného majitele. Ale nebojte se, já vím kdo jím je. Je to Belina, tak ho necháme ty krasavice prohlédnout a možná poté bude k dohodnutí.
Zazněl povel k výměně výher. Což je zajímavé řešení. Také proč vozit domů něco o co by jeden nestál a druhý třeba ano. Že?
A tady se můžete podívat na spokojeného tombolníka Luigyho

Na tomto místě je nutno smutně konstatovat, že bohužel naši páni muzikusové, ti co nám všem činí tady takové potěšení, přišli zkrátka.
Zakoupili sobě dvacet lístků, ale bohužel v době konání tomboly měli jiné povinnosti.
Nám všem bylo divné, že spousta výher nemá svého majitele a kupí se na parapetu. Stále jsme přemýšleli kdo nám chybí, i pod stůl jsme se dívali, ale že to jsou muzikusové nás opravdu nenapadlo. To bychom jim výhru určitě schovali.
Ale takhle jsme se všichni těšili, že jsou ještě nějaké výhry co se budou losovat znovu.
Tak se tedy ještě jednou dodatečně omlouváme.
A to už se srocují nedočkavé davy na vycházku číslo 2.
Také si jí moc užili. Je vidět, že malí haranti se v nás nezapřou, tedy ve mně určitě ne.
Na rozdíl od dopoledne navštívili starou vápenku a ještě měli tolik sil, že si to namířili ke koupališti snad s nadějí na otužileckou koupel v případě prolomení ledu. Ale ani koupel a ani koupaliště se pro hromady sněhu nekonalo.
A Samotář jako správný hostitel jen co vrátil tuto skupinku k Šenku už vybíhal na kopec s dalšími, po pohybu a hlavně čerstvém vzduchu toužícími jedinci. Pravda, výhled do kraje jim byl odměnou.
Ostatní mezitím odpočívali, aby nabrali sil před dalším prohýřeným večerem.
Viragodědek odjel na nádraží, ale nebojte se nejede domů. Jen vyzvedne Mirajssse z nádraží neb ten za námi přispěchal supícím vláčkem z luhů jihomoravských. A dobře, že přispěchal tento spěšnovec, co mi přivezl dárek od Mirka42.
Tak tedy Míro, děkuji přeuctivě a jsem dlužníkem.
Další se věnovali prostému klábosení zatímco jiní podlehli kouzlu společenských her. Samotář myslel na vše a i sám se nechal pohltit „člověče nezlob se“. Asi již zapomněl na svou prohru v Polesí.

A to už se podává večeře.
Tak a pořádně se všichni před tancem posilněte.
Cupi dupi rozléhá se sálem..
Koho že nám sem ti čerti nesou?
Ale pozor pozor. Nenesou, právě naopak. Odnést chtějí.

Dalo nám moc práce Samotáře za perníčky vyměniti. Celý koš a ještě kousek stál nás tento matlafousek.
Došlo i na Adama, ale náš skvělý mini číšník ještě nemá knihu hříchů tolik popsanou a tak stačilo odrecitovat básničku a vše bylo v pořádku.
A to už se muzikusové chopili svých nástrojů a tance chtiví jedinci okamžitě vyrazili na parket.
A že se do toho opřeli jak se patří, bylo nutno záhy strunu vyměniti.

Při společenských hrách a tanci, v příjemné atmosféře, družné debatě, večer u dobrého moku i
něčeho malého k zakousnutí, pozvolna plynul. Unavení jedinci postupně odcházeli do svých postýlek.

Malý debatní kroužek, který na konec zůstal stejně nedospěl k žádným závěrům a tak pomalu jednotlivci s pusou dokořán od zívání opouští naši společnost.
Zůstalo nás půl tuctu těch, co se jim ještě do pelíšků nechtělo. I zívajícího pana vrchního jsem posílali na kutě, ale statečně s námi zůstával, i když jsme k zábavě nic nežli sebe nepotřebovali.
Na nesmělý dotaz zda se mohu vyfotit s basou bylo odpovězeno kladně. Hned si jeden připadá jako Twiggy. K mému brnkání se připojil Nero s tamburínou a kroutil se u toho jako stará cikánka. Jaká škoda, že v tomto směru mě pánbůh neobdařil talentem. A ještě k tomu, když mě maminka vedla jako malé děvče do hudebky na hru na pianino, chtěli ode mě zazpívat „halí belí koně v zelí a hříbátka v petrželi.“ Tolik jsem se snažila, ale vyhnali mě.
Dodnes mě mrzí, že se tak zachovali a považuji to za velkou újmu. Vím, že talent nemám, ale naučit se pár písniček, naučit se základy. I dítě je hudební nástroj, občas je škoda, že nevíme komu ho půjčujeme do rukou.

Muzikus Jarda nemusel být ani přesvědčován a zapěl mimo jiné Slavíky z Madridu, ale i Jackův smích ten divnej řev při kterým v žilách tuhne krav……….ale nám netuhla, to tedy ne, právě naopak. Prázdný parket mě inspiroval přímo ke spartakiádním kreacím.
Opravdu jsme si to moc užili, jen Jack-Jarda byl ráno jaksi nemluvný.
Nedělní ráno.
Smutné to loučení.

Tak Samotáři, Peťo děkujeme pěkně. Jsi báječný, také jak jinak.
A ještě jedno malé poděkování Domi za její chuť k fotografování.

Účastníci srazu ve Vápenném Podole

belinda, Bigbel, biker.all, dedekbobmb, dědkulín, Domi.1, Endy58, Fantan, Fí-ďas, Fíra, Goodmen60, idealista, Irena.iris, Jindra47, JISOSO, Jirboz, JVK, leo1200, Luigi s Evičkou, Makája01, Marťan-ka, miko, Milamoto, Mirajsss, motobaba, Nero, petasek s Ivou, samotář47, střelec, Venda_Marauder se synem Merlinem., Viragodědek, 

Návštěva: Jiří Thám, Petr Thám a muzikusové Jaroslav Mrázek a Zbyněk Hurčík

Další fotky od:

Viragodědek

miko

MilaDeauville

Marťan-ka