Trio na cestách po vlastech českých (pro Majka) - 29.5.2010

-->

Tak a máme sobotu - 29.5.2010

Po deštivém týdnu nesměle vykukuje sluníčko.

Náš kamarád Pavel má od včerejška novou motorku a tak se těší na pořádnou vyjížďku.

Proto vše směřujeme k časnému odjezdu z domova. Oběd je rychlý, hlíva ústřičná s rýží je připravena nato šup a už se oblékáme a vymýšlíme strategii rychlého přesunu na náš oblíbený Ranč Březová. Vilda vybral jako nejpříhodnější trasu Beroun, Nižbor, Březová. Hmmmmmm

Nejpříhodnější, ale jak pro koho.

Na mé hlasité protesty, že tam tudy rozhodně ne nebral nejmenší zřetel.

To máte tak. V Nižboru mají kopec, tedy to je špatně řečeno. V Nižbotu mají kopců několik a jak by také ne, když se nachází sice na březích malebné Berounky, ale zároveň ve Zbirožské vrchovině. A tím konkrétním kopcem se pěkně krouceně vine silnička a na ní je zatáčka, které se poctivě od loňského roku vyhýbám. Ale moc mi nevěřte, pravda je to jen napůl. Vyhýbám se jí jen v jednom směru. Ten druhý, z kopce dolů levá, tak ten mi šel jakžtakž už od začátku. A zbývá nám pravá vracečka klopená z kopce dolů bez svodidel jen tak naholo.

Už Vám ani nepovím kam jsme to tenkrát jeli, ale byl to děs a hrůza. Zařadila jsem až na 1, nadjela si co to šlo, cestou přemýšlela zda motku zahodit hned nebo až za chvíli, zastavit nezastavit a tak jsem jela a jela pomalu už levou škarpou. Nahoře drželi ochranou ruku a nechali toho času silnici jen pro mě. No uznejte, že po takhle barvitém zážitku jsem se té zatáčce vyhýbala jak čert kříži. Stále jsem si říkala, že se na ní podívám až, až, až…….ale vždy bylo snazší zvolit jinou trasu, i když to dalo někdy hodně přemýšlení neb tudy to bylo vždy operativnější.

Tak si tedy říkám a proč to nezkusit zrovna dnes? Jedeme sami, případná ostuda nebude tak velká. Ale vzápětí se mi sevřela hruď a ten pocit ne a ne povolit. Začala jsem hledat příležitosti zastavit a promluvit si o tom co mám vlastně dělat. Je to hrůza, po najetých skoro 6.000 km a nastudovaných dlouhých vláken o průjezdu zatáčkou nevím jak na to. Ale nikde nestavíme, tak spoléhám na Beroun, tam to půjde ještě rovně, ale ani červená jako na potvoru nebyla a Vilda jen pokynul ať jedu tam kam rozhodl. Už mi je vážně špatně, říkám si, to nejde, to nezvládnu. Někde opravdu musím zastavit a promluvit si o tom, ale nikde se nenaskytla příležitost. Tak si říkám fajn, zastavím před zatáčkou a ať to projede Vilda, když je tak děsně chytrý a rozhodl, že to stejně jednou musím zvládnout. A zatím co jedeme kolem Berounky a mě je hůř a hůř, tak přemýšlím, na náměstí v Nižboru to půjde zastavit, ale chyba lávky Vilda mě předjíždí na nic nedbá a už maže do kopce a já si v tu chvíli uvědomuji jak je mi zle a hlavně jak uvažuji. Všem radím jak mají pozitivně přemýšlet a já to tu vidím černě. V té vteřině jsem přešaltrovala své myšlení z NE na ANO, to zvládnu. Nevím jak, ale projela jsem jí. MÁM JÍ BÁJEČNĚ PROJETOU.

Přestala jsem uvažovat o tom co a jek dělat jen jsem měla v mysli báječně projetou zatáčku.

Tak ještě kousek, sevření hrudi nijak nepovolovalo, ale já statečně jela, dala za 1 a jela a chvilku mě napadlo, že zastavím, tedy už v zatáčce, ale nakonec ani nevím jak a byla jsem z ní pryč.

Musím se přiznat, že jsem jí projela, ale báječně to nebylo. K tomu ještě trochu chybělo, ale zvládla jsem to alespoň tak, že by mě případné auto neohrozilo. Uffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffffff

Pocit tísně nikterak nepřechází, ale zároveň se vkrádá jiný pocit, že teď už zvládnu úplně všechno. Jen si říkám Martino brzdi, ať si o sobě nemyslíš, že jsi mistr světa amoleta. To by nebylo vůbec dobré. A teprve teď si uvědomuji, že jsem měla koukat tam co jedu,…..ale kam jsem se dívala fakt vůbec nevím, tedy vůbec nic nevím. Tak si říkám nutně potřebuji panáka a také si ho zasloužím a třeba mě po něm ten nepříjemně tísnivý pocit přejde. Ale předem vím, že je to jen velké přání, které se neuskuteční.

A musím se Vám svěřit, že když píši tyto řádky cítím tu tíži na hrudi jako tenkrát.

Dojíždíme do Březové, kde už čeká rozzářený Pavlík s pivínkem a s novým stříbrným strojem HONDA Transalp XL 650V.

Jeho první slova jsou: „Tak jsem píchl.“ A mě upadla brada neb jsem se těšila na vyjížďku a místo toho budeme řešit jak dostat Pavla s motkou domů, ale hned druhou větou :„ Nás nedostanou, jsme profíci,“ mě Pavel trošku uklidnil. Vyšlo najevo, že má zásobu antipichů, pumpičku a další a další úžasnosti v hlubokém kastlíku pod sedlem. Uf, ale stále mám na paměti, že s antipichem je to na dojetí. Pavlovo : „Tak kam vyrazíme?“ mě tedy uklidnilo úplně, snad ví co dělá, když je ten profík. S příchodem číšníka jsem v sobě potlačila poslední zbytky nutkání dát si za zásluhy frťana a říkám si, že cukry by se také šikly, a tak zvítězila klasika. Palačinka s ovocem a zmrzlinkou a kávička. A musím přiznat, že volba to byla moc dobrá neb zmrzlinka byla kakavíčková a tu já tuze můžu.

Pavlův nový stroj je skvělý, mladý, neopotřebovaný a čerstvý majitel jen srší nadšením, které nezkalilo ani prázdné kolo. Všechno jsme to patřičně okoukli, zhodnotili, porovnali, vyzkoušeli a výsledek zněl :„Tak Martino, kdy si koupíš pořádný stroj?“

Jako bych to snad i čekala, oba muži mají skvělá cestovní endurka a já a můj mazlík je teď budeme značně omezovat. To víte, ne každý má rád choppery. Jsou i tací co je přirovnávají k parníkům, kredencím či věšákům na prádlo. A to si představte, že tudle se našel opravdu velký drzoun co prohlásil, že když si koupím brány a nebo ruchadlo tak si s ním, tedy chápejte mým mazlíkem, vydělám na pořádnou motorku. No věřili by jste tomu?

V poklidu popíjíme a plánujeme trasu výletu. Vzhledem k tomu, že je více nápadů necháváme to částečně osudu kam nás kola povezou.

A teď přišel ten správný čas pro „profíka“ Pavla a jeho antipich, který musí být jen a pouze od firmy Motul, aby fungoval. Doufám, že nebudu popotahována za skrytou reklamu. Hahahaha

Pavel odšroubovává ventilek, nasazuje hadičku, mačká tlačítko a světe div se už se valí bílá pěna spolu se vzduchem a za chvilku je celý proces u konce, jen opětovné našroubování čepičky dalo trošku práce. Škoda, že to není šlehačka.

Teď jen dohustit a můžeme se oblékat a vyrazit.

Pocestní se ptají na dovolení fotit. A hádejte, který stroj si vybrali pro své rodinné foto? Ano správně díte, mého krásného, báječného bleděrůžového mazlíka. Hahahahahaha

Odjíždíme směr Točník, Žebrák, kde na silnici potkáváme potah s koňmi a mnoho krojovaných lidí co zastavují dopravu a nabízí vyprahlým motoristům něco zlatavého moku. Zastavili i mě, ale dali se přesvědčit, že páni příslušníci by asi nesouhlasili s touto mojí oslavou majáles.

Pokračujeme na Plzeň Vávro na Plzeň po naší oblíbené trase až do Svojkovic, kde uhýbáme na Volduchy, Břasy, Liblín a tady na břehu Berounky děláme pauzičku, to víte pivo a kávička se musí nějak projevit a protažení údů přijde vhod. Tak a ještě něco nafotit. Barokní kostel sv. Jana Nepomuckého.

A Majku i na Tebe myslím.

Pomalu se chystáme na další cestu, když k nám přijíždí kolega s Triumphem 900 a už je tu zase vzrušená debata o motorkách, povodních, cestách. Ale potěšil mě dotazem : „No pánové, povězte mi jak se Vám na těch kozách jezdí?“ Tak vidíte jeden se nezavděčí. Hahahahahaha

Spolu s novým kolegou pokračujeme kochací rychlostí nádhernou krajinou plnou mnoha tónu svěží zeleně, odkvétající řepky olejky, malebných vesniček, křížků u cesty, do Kralovic,

kde odbočujeme na Plasy, které jsem tady v Kaznějovské pahorkatině objevila při jedné ze svých cest. A ta nádhera zašlých časů Cisterciánského kláštera s velmi pohnutou minulostí mě uchvátila natolik, že jsem se rozhodla vrátit se sem při nejbližší možné příležitosti. Mohou se zde pyšnit i velmi významnou technickou památkou, kdy pro stavbu na močále byla použita unikátní technika dřevěného roštu uloženého na 5100 pilotech zaražených do bahnivého podloží a celý rošt je uložen pod vodou pro jeho trvanlivost. V kostele Nanebevzetí Panny Marie se nalézají jedny z nejcennějších varhan u nás. Mě přímo nadchla barokní sýpka postavená okolo gotické kaple.

Mužům vyhládlo a tak vylovím poslední zbytky sušenek od minule a pomýšlíme na to, že v nedalekém Manětíně bude určitě nějaká útulná osvěžovna.

Také zde musím vzpomenout na nezastupitelnou úlohu batůžků, kdy jedny volné ruce k focení jsou náramná věc a velmi mi schází při pohledu na všechnu tu krásu krajiny v jemném oparu, zrcadlící se hladiny rybníků, louky plné barevných květů, kde se střídá žlutá s růžovou a korunuje to modrá barva zvonků a bíložluté kopretiny. Vzpomínám na dětství, kdy jako malé děvče nosím domů kytice lučních květů. Kostelíčky u cesty,…….

Přijíždíme do Manětína kolem barokního kostela sv. Barbory, projíždíme špalírem barokních soch a točíme kolem barokního zámku neb nic zajímavého pro naše bříška nenacházíme a po krpatých silničkách Tepelské vrchoviny míříme směr Žlutice. Je pravdou, že osvěžovánu vyhlížíme neustále, ale nalézáme jí až ve Žluticích, kde na zahrádce s výhledem na motky objednáváme unisono smažený sýr, kroketohranolky, tatarku a nepostradatelné pivínko. A zatím co se má kuchař čile k dílu odcházím k nedalekému jak jinak než barokně upravenému farnímu kostelu se zvonicí, kde jsem objevila velice zajímavou kašnu. Podívejte se nakonec sami. Jen škoda, že není funkční.

Odtud také pochází jedno z nejkrásnějších iluminátorských děl 16.století Žlutický kancionál.

Z náměstí se line veselá hudba a my baštíme báječnou večeři. Mám pocit, že se snad ani na mazlíka nemohu vyškrábat a jediné po čem opravdu toužím je se natáhnout a dát si zaslouženého šlofíčka, ale chyba lávky. Vyrážíme na další část naší objevné cesty po vlastech českých neb Vilda nutně potřebuje zrovna dnes vidět Žatec. A Pavlovo kolo drží jedna radost, tak krom mé únavy nám nic nebrání ve zdárném pokračování.

Krajina se trochu proměňuje neb přijíždíme do žatecké chmelové oblasti, ale rostliny jsou ještě malé. Na loukách nám svítí na cestu lampiony odkvetlých pampelišek a z příkopů nám kynou modrofialové lupiny. Po chvíli naštěstí najíždíme na státní silnici a mažeme s větrem, který odvál i mou únavu, o závod až do Lubence, kde odbočíme na Podbořany a když míjíme směrníky Žatec a na druhou stranu Kadaň, tak je mi moc líto, že už je dost pokročilá hodina neb královské město Kadaň je také nádherné a stojí za prohlídku. Bohužel nejsme ovce Dolly, tak přesně podle směrníku na Žatec, který se rozprostírá na obou březích řeky Ohře v největší chmelařské oblasti u nás. Královské město Slunce, jak bylo v době husitské nazýváno má pro nás motorkáře ještě jeden důležitý význam, a to, že je to nejsušší město v ČR.

Tak ještě poslední fotografie z krásně opraveného náměstí, aby bylo vidět jak jsme si to všichni spolu pěkně užili.

A teď honem nejkratší cestou směr Louny, Slaný, Praha a Pavel pak bude sám pokračovat na Beroun.

V zrcátkách mi mává sluníčko na rozloučenou s dnešním nádherným dnem a my uháníme vstříc Českému středohoří, které se majestátně tyčí před námi.A červánky nás vyprovází pěkně daleko.

PS-v úterý jsem se ptala Pavla co kolo?

Odpověděl: Drží jak opičák v poušti.

Ma

Účastníci : Marťan-ka s Vildou, Pavelmazel