8.5.2019 - JanekAkvarista + 3, cesta do Gruzie

Gruzie 2019

Jak se došlo k nápadu jet do Gruzie? Po výletech do Rakouska, Německa, Polska, Itálie, Švýcarska, Francie, Španělska, Rumunska, Albánie, Černá Hora, Chorvatska, Řecka a Ukrajiny, padla otázka, kam letos. Jeden z parťáků je zatížen na Rusko, druhý by rád někam, jako je Gruzie. Sedám k počítači, otvírám mapy a po chvíli je nápad tady. Vždyť se dá jet okruh a zvládnout obojí. Propuklo nadšení, projet Kavkaz, to je sen, ale při určení termínu problém. Já jsem chtěl jet v půli června, jeden měl povinnosti doma, druhý pracovní, které nešli odložit. Jediné datum, kdy snad mohou všichni, je 8. květen. Snad jeden z nejhorších termínů, co se počasí týče, v Gruzii, od mrazu až k třiceti nad nulou. Co se dá dělat, zkusíme to.  Ještě týden před odjezdem hlásilo Omalo  mínus 6 stupňů C. Přihlásili se ještě dva motorkáři, takže počet 5. Nakonec jednomu, týden před odjezdem, spadlo asi srdce do kalhot.

Nastaly přípravy, plán byl našlapaný.  Jet přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko. Bulharsko, Turecko do Gruzie a zpátky přes Rusko, Ukrajinu a Polsko domů, a to vše za 3 týdny. Pneumatiky přezout v Turecku na terénní špalky. Rozhodnutí je jet dlouhé přejezdy, nikde se necourat, cíl je Gruzie. Každý si určil, co by chtěl vidět a projet. 8. května v 7 hodin ráno na čerpací stanici ve Škrdlovicích sedíme na motorkách a jedeme. Počasí přeje, cesta ubývá. Ujeli jsme více, než byl plán, první nocování až v Srbsku, zmařili jsme první lahvičku a spokojeně usínáme. Ráno se moc nechce vstávat, ale co neujedeš dopoledne, to odpoledne nedoženeš.

Přijíždíme na hraniční přechod do Turecka, pasová kontrola proběhla v pohodě, odjíždíme a je problém, ženou nás zpátky, neproběhla kontrola zavazadel. Otevřít kufry! Naštěstí jen nakoukne, v pořádku, jeďte. První obava, na téhle cestě byl průjezd Istanbulem, čtyřproudá silnice, s předměstím to ukazuje 120 kilometrů. Pokud se roztrhneme, nebudeme na sebe čekat, a určujeme místo, kde se sjedeme. Provoz opravdu mazec, ale všichni jedou plynule sto i více, to jsme nečekali a jsme z Istanbulu venku. Ta rychlost jízdy ve městech se nám líbí, až do doby, než nás zastavují, jeli jsme jako všichni kolem nás, tak snad nebude zle! Mladý policajt se omlouvá, že za to nemůže, ale to auto co stojí za námi má radar a turisti musí dodržovat pravidla, bere si od něj záznam a nestačíme se divit, na padesátce naměřeno 143 a poslednímu 148. U nás by to byl průser, ale dostáváme pokutu, bez jakéhokoliv protestu vytahujeme peníze, policajt však kroutí hlavou, mi peníze nesmíme brát, píše lístek, zaplatit v bance, ještě se chce s námi vyfotit a dává radu, že když stojí auto v protisměru, je to radar, tak dávejte pozor. Nebyla to banka, ale finanční úřad a dostáváme 30% slevu za včasné zaplacení. Další ráno lije jako z konve, ale to je slabé slovo, rychlost max. 80 a stejně plaveme po silnici, je to o hubu, někde jsem četl, pršelo, že i ptáci chodili pěšky, dnes ani nechodili.

Další den přezouváme na špalky a blížíme se k našemu prvnímu cíli, cesta 915 na Baypurt, nazývaná také jako cesta smrti. Ráno se domlouváme, že naložené, ještě v záruce zánovní BMW 1200 GS nepojede, tak pojedeme tři, Aprilia  Coponord 1000, Triumph Tiger 800, BMW 650 GS 800. Po krásné klikatici jedeme do hor, asi kilometr před začátkem toho nebezpečného stoupání stojí policejní auto přes silnici, dál se nesmí, je tam zával. Přemlouváme po dobrém policajta a slibujeme všechno možné, ale ne a ne, potom se naseru, a řvu česky, nejel jsem 3500kilometrů, abych se tam alespoň nepodíval, třeba mě zastřel, nasazuji přilbu, policajt ustupuje a my jedeme. Na začátku je menší zával, stavíme motorky a jdeme pěšky, dál je to horší, odklízíme ty největší balvany, za další vracečkou jsou už kameny jenom jako pěst, to by snad šlo. Vracíme se k motorkám a jedeme to zkusit. Jedu první přes spojku, lezu přes první kameny, snad to půjde a už jedu, za třetí vracečkou zastavuji, za mnou nikdo nejede, chvíli čekám, asi průser, něco se stalo! Pomalu otáčím a jedu zpátky, už to vidím, motorka leží na kraji srázu, ale chlap je na nohou a do kopce jde pěšky druhý. Parťák má bílo zelenou barvu, dál nemůže a druhému visí Apríliie na kufrech. Bez rozmyšlení sedám na motorku, jedu to ještě zkusit, když projedu, zavolám, a jedu. Spíš lezu po šustplechu  po kamenech, začíná se to trochu lepšit a hlavou mně proběhne, já to snad dokážu! Projíždím další úseky, jsem asi v polovině a najednou čumím jak tele na nová vrata, přede mnou skála, několik desítek metrů vysoká a cesta nikde. Hlava to nebere, koukám kolem sebe, když se otočím, je to jasné, stojím totiž ve vracečce a cesta je schovaná pod dvoumetrovou vrstvou sněhu. Je konec, jsem sám, úplně ve sračkách. Tituluji se nejhoršími nadávkami, motorku na štěrku a kamenech v náklonu nepostavím, sedět na ní je na sto procent to nejhorší. Jediná šance, která mě napadá, je trochu popojet, položit mašinu na skálu a pokusit se slézt. Daří se, vysedám, ale nohy mi ujíždí na vrstvě štěrku, to neotočím, odpočívám. Telefonovat klukům? Pešky, to by byly dvě hodiny, je příšerné vedro, to nedají. Jdu to zkusit, stojím vedle motorky, pro sebe si opakuji, pokud bude padat, tak ji nedrž. Startuju, deset centimetrů dozadu, deset dopředu, víc to nejde a za mnou stovky metrů sešup dolů. Podařilo se, ale jak nasednout? Opět pokládám motorku na stěnu, odpočívám, nasedám a zkouším jet. Kdo zná, tak ví, že dolů je to horší než nahoru. O téhle cestě toho bylo napsáno hodně, projeli to kluci v pohodě na silničních motorkách a hladkých gumách, jezdí tam i holky, jeto vlastně polňačka, ale ne v půlce května. Jestli mohu motorářům nad 60 let doporučit-  pokud máte rozum nebo závratě, tak tam v květnu nejezděte.

Turecko máme za sebou, přejíždíme do Gruzie. Další cíl skalní město Vardzia, to je pohoda. Druhý den přejet přes Geordzi pas, tahle cesta byla zatím to nejlepší, co jsme zažili. Šotolina,  na které se to dalo ve stupačkách pěkně mastit, sem tam brod, krásné výhledy a  nikde nikdo. U jednoho brodu, stojí nová Afrika a vodou jde chlap s kufry, když nás uviděl, měl evidentně radost, byl to Švýcar, neprojel, vyválel se, musel odstrojit motorku a přenosit věci přes vodu. Brod nebyl hluboký, ale velké kulaté kameny. Kluci začínají také odstrojovat mašiny, mně se nechce, pojedu naložený, stejně budeme po prdel mokří. Jedu první, i když jsem to prošel pěšky, kudy to bude nejlepší, motorka si stejně jede jak chce, ale projíždím, potom pomáhám přebrodit  ostatním. Na všech je vidět spokojenost, že jsme projeli, vyléváme vodu z bot, obouváme suché a jedeme dál.

Další náš cíl je Ušguli, jsou to vesnice na úpatí nejvyšší gruzínské hory Šchary, kde jsou ty známé kamenné věže. Přijíždíme do Mestie, což měl být náš výchozí bod na cestu nahoru do Ušguli,únava po včerejším dni je cítit. Dáme oběd a podle situace rozhodneme, dál za Ušguli jsou teď v květnu brody spíš na rafty a pokud se budeme muset vrátit, časově to nedáme. Před restaurací stojí připravená auta, pokud turista chce dopravit nahoru. Kluci zjišťují cenu a já nadávám, ale pokud bychom neprojeli, uznávám, že  je to rozumné řešení, jedeme autem, fotíme a pomalu se blížíme k cíli a najednou vidíme policajty a další dvě auta přes silnici. Co je? Zával kilometr před Ušguli. Policajt vysvětluje, že je to tak na tři hodiny, přijíždí další auto a doba se zvyšuje na šest hodin. Bagr je slyšet nedaleko, kluci se jdou podívat, jestli nám nelžou. Po hodině se vrací, měl jsi jít s námi! Není to na šest hodin, ale několik dní, když do toho bagr šťouchne, další hory jedou dolů, bagrista riskuje. Ještěže jsme neprojeli, motorky by byly v Mestii a mi v Ušguli.

Jeden z dalších cílů naší výpravy bylo město Gori, rodiště Stalina. Je to ošklivé město a mně tyhle památníky nic neříkají, povinná fotka a dost. Pojedeme přes Tbilisi do Telavi, kde budeme mít základnu na zdolání jednoho z posledních cílů v Gruzii - vesnici Omalo, která se nachází na severním svahu Velkého Kavkazu poblíž  Ruska v nadmořské výšce 2000 m. Většinu roku je vesnice nepřístupná, jediná cesta je přes průsmyk Abano. Vyrážíme a na půlce cesty, mezi Gori a Tbilisi, moje cesta končí!!! Přeložená motorka na terénních gumách a rychlost, která se nesmí zveřejňovat, asi zapříčinily, že ve zlomku vteřiny se stalo něco, co se nedá popsat, jako když se motorka zlomila a vymrštila mě ze sedla. Ležím u betonových svodidel, je klid, nic mě nebolí, jsem úplně v pohodě, jako když si lehám po dobrém obědě na gauč. Najednou na mě někdo mluví -  Honzo slyšíš mě? Parťák má vytřeštěné oči, odpovídám, že slyším. A můžeš se hýbat? Vstávám, dálnice stojí, lidi křičí, mávají rukama, telefonují, jdu pomalu přes dálnici, přelézám svodidla, lehám si pod strom do trávy. Kluci na mě pořád řvou - Honzo nespi!  Proč bych spal? A co je s motorkou, je asi na šrot co? Nějaký Gruzínec mně polévá ruku vodou. Co blbneš! Podívám se na ruku, nevypadá jako moje. Přijíždí policie a záchranka a jedeme, nevím kam.

Nemocnice je samostatná kapitola. Přichází doktor se snímkem, ukazuje mně zlomené prsty, bohužel všechny kostičky nejsou na správném místě, takže operace. Ptám se ještě kluků, jestli  by to nepočkalo, že bych to nechal až domů. Odpověď - ty vole, ty seš naživu, tak to neřeš, tak souhlasím, jdeme na to. Ležím na posteli, sestra mně změří tlak, že super, potom zavelí - VSTAVAJ , dá mně do ruky kapačku a jdeme na operaci, jiný kraj, jiný mrav. Lehám si na operační stůl, vážou mě zdravou pravou ruku, potom bolavou a nakonec i nohy, to se mně už moc nelíbí. Šok nastává, když sestra pod bolavou ruku postaví kbelík, prosebně se podívám na doktora a z posledních sil ze sebe vydávám, pažalsta,  adrezať nět, doktor potvrdil, že adrezat  nět a usínám. Jsem po operaci a mám na ruce sádru, ale prsty ohnuté a zmáčknuté do dlaně, to se mně nelíbí. Druhý den budu propuštěn. Propouštění trvalo od dvanácti do sedmi večer, neměli potvrzení od naší pojišťovny, nakonec jsem to zaplatil hotově, jinak tam jsem ještě dnes. Venku čekali kluci s odstrojenou motorkou, vysadili mě na ni a vezli na pension. Ta ruka je snad horší, než byla a ty zmáčknutý prsty to nevydrží. Prosím kluky,  ať seženou pilku na železo a kus té sádry odřízneme. Nesouhlasí, že i v Gruzii vědí co a jak udělat. Ještě v noci se jedeme podívat na motorku. Ráno se loučíme a kluci pokračují na Rusko. Moje cesta je sehnat pilku na železo a obvazy, už se to nedá vydržet. Pilku jsem nesehnal, tak kupuji v lékárně nůžky a obvazy a jdu na to. Rozbalím první obvaz, co jsem koupil, je to řídké jako rybářská síť, to nepůjde! Vzpomínám, že jsem měl lékárničku, to je ono, co potřebuji - obvazy i s tou plackou co se přikládá na rány, začínám kuchat sádru a nestačím se divit, nějakým způsobem nahrubo uplácaná sádra přímo na ruce. Nastává úleva, dráty čumí z ruky, ale je to lepší. Omotávám ruku obvazem, vystýlám sádru papírovými kapesníčky a natahuji zpět na ruku. S tím by se snad dalo i jet. Beru taxi a jedu k motorce, přemýšlím, jak ji dát do kupy, zkouším zmáčknout spojku, ale ruka to nedá. Vše nakonec vyřešila policie, motorku mně vydají nejdříve za týden, možná za deset dní, to ruka nevydrží. Překladatelka z Tbilisi sepisuje plnou moc na vyzvednutí motorky pro pana domácího, kde jsem ubytovaný, všechno tam nechávám, beru jenom doklady a VZP mně objednává letenku Tbilisi – Praha. První cesta z letiště domů a hned do nemocnice. Když jim to vypravuji, kroutí hlavou, dělají celkové vyšetření, vše se nepovedlo, musíme to opravit. Snad to bude v pořádku a na Horníku se uvidíme. Zdravím všechny. 
Janek

Odkaz na fotky