6. sraz - Kemp U letadla - Seč 17. - 19.9.2010


6. Sraz Seč – měsíčku na nebi hlubokém – Ma
(věnováno Balu1 – pro Tebe Zdeňku)

Tak bando jedna milá.
Je pondělní ráno a mě je tak trošku, tedy hodně, nostalgicky smutno.
Někteří z nás dávno pracují.
Někteří, tedy možná, ještě spinkají.
Jiní leští své miláčky na další objevné výpravy.
A já, místo veškerého konání, co by přineslo nějakou tu korunku na benzín pro mého milovaného mazlíka, sedím tady u toho povídání a to pěkně prosím ještě nalačno.
Tak a tady se podívejte, kdo za to všechno vlastně může.


Ano Samotář47, Peťa, který pro nás všechny tento poslední letošní sraz tak báječně vymyslel a celý připravil a mě teď nezbývá nic jiného, než o tom veškerém dění poreferovat. Bude to můj pohled na báječně strávené chvíle a jen mě mrzí, že mi toho mnoho uniklo. Tolik skvělých lidí na jednom místě, tolik osudů, tolik příběhů a já znám jen malinkaté úlomky střípečků.
Tak za prvé: reklamace.
Kde je to avizované letadlo???????????
(Pro neobeznámené čitatele, aby se nedivili, proč postrádám na motorkářském srazu zrovinka letadlo dím: sraz se koná v Autokempu U letadla.)
A jak k tomu jeden přijde, že se těší a ono se klidně odstěhuje bůhvíkam.
Tak, aby bylo jasno, příště, bez letadla, ani ránu.
Přiblížil se pátek a počasí vypadalo více jak slibně. Říkala jsem si, že vyjedu brzy, abych si to pěkně užila, ale asi budu louda jako Skyair. Můj původní odjezd se posunul o celou hodinu a půl. Tak si říkám nevadí, vezmu kousek po dálnici. Jasně, to by ani nebyl problém, kdyby tou dálnicí nebyla zrovna hradecká valcha. V kombinaci s mým plexi, které ještě není patřičně seštelované to bylo velmi zajímavé. U Poděbrad konečně odbočuji směr Kolín, Čáslav a kochám se malebnou krajinou kolem silnice, která pozvolna odkládá svůj letní háv. Nebe je jak malované panem Ladou. Všimli jste si jak nádherná je podzimní obloha? Jak bizardně tvarované mraky sedí jakoby na tmavé základně? Je to kouzlo. Ano, je to kouzlo okamžiku, který se neopakuje.
Projíždím zvolna starobylým městečkem Žleby s pseudogotickým zámkem zasazeným v anglickém parku a pomalu se klikatícími silničkami ocitám na úpatí Chráněné krajinné oblasti Železných hor a než se naději vjíždím do Seče, kde podle instrukcí uhýbám u Restaurace Veselka vpravo a po pár desítkách metrech vjíždím do kempu a očekávám uvítací výbor, ale jaké bylo mé překvapení, když jsem byla uvítána Samotářem jako čestný první účastník srazu. Tak vidíte, a to kdybych odjela podle původního plánu, mohla jsem vítat já samotného pořadatele. Přijel jen pár minut přede mnou.
Oba vyzbrojeni fotoaparáty jsme provedli vzájemnou fotodokumentaci.
Poté jsme společnými silami umístnili viditelně logo sponzora tohoto setkání, kterým je Motobikes Bylany a abychom to nepověsili moc křivě, dorazil předseda Venda, který kritickým okem sledoval naše snažení. A po práci následuje zasloužená odměna. Peťa je připraven úplně na vše, a tak nalévá něco temně rudého moku a naše trojka se skleničkami v rukou zamíří k blízkému pískovišti, kde v podhradí vzpomínáme při tvorbě báboviček na dětství.


Procházím se spadaným listím, skvěle položeným, ještě ztichlým kempem. Miluji, když mi listí šustí pod nohama. Je tu mnoho krásných vzrostlých stromů. Břízy, jejichž žluté penízky pomalu jakoby váhavě dopadají do trávy. Modříny, které si ještě drží své jehličky. Lípy a další a další stromy, kde některé zvolna oblékají pestrý podzimí šat.
Naše malá skupinka se rozrostla zatím pouze o jednoho přespolňáka, který přijel na čumendu.
Musím upozornit vážené čtenářstvo, že se tu bude prolínat postupně spousty a spousty jak našinců, tak přespolňáků a jeden si jen stěží udržuje přehled.
Také se musím s velkou pokorou přiznat, že jsem byla rozpačitá z té přemíry přespolňáků. Vždy se mi velmi líbily naše komorní srazy.
A teď předběhnu běh událostí a musím konstatovat, že vše naprosto skvěle probíhalo ve vzájemném souladu a harmonii.


Petr si zatím hrál na kovboje.
Skromně přiznávám, že mě se prásknutí bičem povedlo napoprvé.
Já mám hlad.
Hospoda otvírá až ve tři hodiny a do té doby dozajista nevydržím.
A tu, jako na zavolanou přijíždí Otík. Moje záchrana. Otíček totiž nikdy nezklame.
Podává se kávička a nadívaný rohlíček. Nu což, v bříšku jak v pokojíčku.
Pomalu nás přibývá, ale mě se klíží víka, tak využívám šachovnice. Lehám si diagonálně na černá pole, která jsou nádherně vyhřátá od sluníčka a spokojeně odpočívám.


A podívejte se jak si Míra pojistil, aby nikdy opravdu nikdy nezapomněl značku své oblíbené kávičky. Svůj přístroj skoro neodkládá.
Posilněna, oblékám znovu motošat a odjíždím na návštěvu k Alexx.
Vlnící se silnička vede malými vesničkami, lesem a podél polí, kde některá již odevzdala svou letošní úrodu. Jen kukuřice se vypíná k obloze a mě vytanula na mysli jedna roztomilá kniha pojednávající o Aiowě, která je obilnicí Ameriky. Tam autorka popisuje jak celá zem je rozdělena do čtverců osetých kukuřicí a ta postupně roste až nevidíte nic jen silnici před sebou a nahoře nebe. Jsem ráda, že nežiji v Aiowě.
Chrudimí projíždím přesně podle udělených rad a za krátký čas parkuji mazlíka na dvoře a vítám se nejprve se čtyřnohým členem rodiny a teprve poté i s ostatními.
Při okukování strojů zjišťuji, že mě uniká olej pod nálevovým šroubem. Naštěstí muž Alexx je šikovný mechanik a se závadou si hravě poradí, zatímco my děvčata probíráme u kávičky důležitosti. Poté co mazlíka projel, prohlásil Alexxin muž, že když umím jezdit na něčem takovém, tak už umím na všem. Chopper je prý motorka na to, ráno vyrazit rovně a odpoledne zahnou doprava. Hodně jsme se nasmáli, ale i příjemné návštěvy musí jednou skončit.
Vydávám se na zpáteční cestu.
Za Chrudimí se za mě pověsil jiný motorkář a ne a ne mě předjet. Také vám to tak vadí?
Zodpovědně ještě zastavuji u pumpy a tankuji plnou,abych byla na zítra připravená.
Sotva zaparkuji mazlíka už mě honí, že jdu akorát na zahájení a tak nezbývá čas ani na převlečení a s foťákem v ruce vbíhám do příjemně vytopeného šantánu, kde se právě Samotář ujímá slova a velmi pěkně nás všechny vítá. V proslovech pokračuje předseda Venda, který předává našemu milému tajemníkovi Petrovi drobnou odměnu za záslužnou práci. A že je za co. Nebýt jeho a jeho silvestrovského dotazu na zralé motorkáře, tak tu nejsme. A to nemluvím o administrativních a jiných zásluhách. Pomalu měl, místo toho všeho, dostat fešnou sekretářku, aby se vůbec stačil trochu projet se svým ořem na čerstvém vzduchu


A také Nero s krásně zarámovaným oceněním přispěl svou troškou do mlýna.
Tak Peťo, doufám, že to s námi zvládneš ve zdraví i nadále.
To víš, taková neustále se rozrůstající banda vymejšlivých motonadšenců dá jednomu zabrat.
Ale máme Tě rádi.
To přeci víš.
Konečně se odcházím převléknout.
Zábava je v plném proudu.
Spousta známých i neznámých tváří v družném hovoru.
Někteří večeří, jiní povídají a další se seznamují s naší novou motorkářkou.
Pořadatel celé této akce Peťa vypadal zdrchaně už tento první večer, a tak jsme na něj udělali sbírku a donesli mu v napůl sežraném klobouku nějakou tu korunku na pár láhví tequily.

Také náš klub 60% se pomalu rozrůstá o další členy.

Večer plynul v bujarém veselí a příjemném povídání.
Jen kuřáci to měli složitější, tedy ne, že by mě jich bylo líto. Vedle pohodlných křesílek využívali i celou verandu pro svoji vášeň. A nejen to, i vášnivá debata tu zaznívala. 

Skvělí Samotářovi kamarádi s kytarou a kontrabasem nám všem nadělali takové radosti, že si to ani neumíte představit. Ale podívejte se na toho chlapíka.


A to bohužel nevidíte jeho excelentní projev jak herecký, tak pohybový. Fotografie nikdy toto nemůže vystihnout. Ale nepřipomíná vám někoho?
Mě ano.
Dafné.
A jen se otáčím přes rameno zda nezahlédnu koutkem oka Osgooda Feldinga.
A to už Nero neudržel na uzdě svou taneční vášeň a sáhl po první tanečnici co s ním byla ochotná jít do kola



A nezůstalo jen u jedné.
Postupně se osmělili i ostatní, a pak už parket pomalu neosiřel.


A podívejte koho nám sem čerti nesou?
Jiřík s Alčou.
JISOSO, Jiřík se opět projevil jako velmi galantní muž.
Nejprve se stavil pro Irenku, naší novou motorkářku bez motorky. Poté co jí vyložil na Seči, vyrazil do Brna pro Alenku, která toho času byla též bez svého dvoukolého miláčka.
No děvčata, co na to říkáte?
To máme muže, co?


Jako na svatbě.
Rukou společnou a nerozdílnou.
Zasloužené občerstvení po perfektním hudebním výkonu.

Luigy s Evou jsou jen potvrzením, že nikdy není pozdě.

Podívejte se na to jak blaženě se Samotář tváří, když se může naplno oddat své bubnovací vášni. A že si jí za tyto dny užil vrchovatě, paličky pomalu neodkládal z rukou.


I na pohodlí došlo.
A to pěkně prosím dotyčný ještě ani netančil.


Podívejte, ti muži opravdu nestárnou.
Jenom zrají jako kvalitní víno.

Tak tenhle lump jel za mnou z Chrudimi. Esvéčko. A to se mi přiznal dobrovolně a ještě k tomu s úsměvem. Jelo se mu prý báječně. Sice mě těšilo, že pochválil můj styl jízdy, ale jsem raději, když mi nikdo nekouká na zadek, tedy alespoň při jízdě.

I na manželský trojúhelník došlo.


A podívejte na Bobyho, vždyť to říkám. Úplně jak mlsný kocour na smetaně.
Vždyť i vrásky těm mužům hrají do noty.


A to už nám pomalu na závěr popřála i harmonika krásné sny.
Vstáváme do prosluněného sobotního rána.
Snídaňová všehochuť nabízí splnění i těch nejtajnějších přání. V neustálém povídání, vítání nových pocestných, pití kávičky a jiných moků, obdivování našich ořů a pro mě focením utíká čas velmi rychle.

Také na patřičnou výchovu mladých motokádrů je nutno dohlédnouti.


A tu se už Samotář ujímá vlády nad našimi dalšími osudy.
Každý vyfasoval itinerář dnešní vyjížďkové trasy s přesným popisem a mapou.
Tak šup šup ještě společnou fotografii.


Tolik se spěchalo, že ani já se na tu fotografii už nevešla.
A to jsem se ještě dodatečně dozvěděla, že jsme neukázněná banda co se diví, že se vyjíždí přesně. Ale pozor, neberte to v žádném případě osobně. Tato slova patřila jen mě.
Nakonec jsme s velkým úspěchem vyjeli v 11.05 hodin.
60 skvělých strojů se svými jezdci a sem tam nějaký ten batůžek v ukázkovém šiku zamířilo k nejbližší pumpě neb někteří neukáznění jedinci(což jak jistě víte pozorní čtenáři, jsem tentokrát nebyla já) byli na suchu. Vše se zvládlo v celkem krátkém čase, který jsem využila k pořízení další fotodokumentace. Tak a hurá. Jedeme přes Horní Bradlo na Veselý kopec, kde se nachází Skanzen a kde je naše první zastavení. Usazen v malebné krajině na pomezí Železných hor a Žďárských vrchů dokládá způsob života a hospodaření drobných rolníků od poloviny 19. století až do poloviny 20. století. Procházíte mezi roubenými baráčky s šindelovou či doškovou střechou, okolo dřevěné zvoničky, včelích úlů vyrobených z kmene stromu. Pod mohutným stromem stojí žebřiňák s loukoťovými koly jako by jen před malou chvilinkou vypřáhl hospodář dobytek. Vysoký holubník a psí bouda. A tady se vyrábí hrábě, ale ty poctivé, dřevěné, co je radost i dnes použít k pohrabání louky. Ani se vám nechce opouštět toto romanticky poetické místo. Život to určitě nebyl lehký, ale dýchá na vás atmosféra domova s kachlovými kamny i nočníkem pod postelí.
Najdete zde i ojedinělé technické památky na vodní pohon skládající se z mlýnu, olejny, varny povidel a stupníku na tlučení třísla.
Tak a pomalu je čas vyrazit na další cestu, která je jen kratičká a vede do malebné vesničky Svobodné Hamry. Tady nás čeká výtečný oběd ve Straislerově roubené hospůdce z roku 1794, která počátkem 20. století patřila význačnému malíři Františku Kavánovi. Hned u vchodu se rožní zlatavé selátko za neustálého dohledu mistra, který se nám posléze doznal, že už je to jeho 500 prasátko a bylo vidět, že svou profesi bere velmi vážně neb sebou měl malého synka, kterého zaučoval v těchto kulinářských praktikách. Venkovní sezení nám přijde vhod a objednáváme halušky s brynzou a slaninou, někteří se zelím, jiní masíčko s brambůrkem,…….Stále je o čem hovořit, co probírat. Také nás dojeli někteří opozdilci jako například Franciska s Petrem….
Nero zmátl našeho mistra od prasátka požadavkem na nealkoholického Bechera. Dlouze se zamyslel a odpověděl slovy: „Já jsem tu přes prase.“
Ale, že se bylo na co koukat, když zkušenou rukou svlékal čuníka z kůže.

Místní psí osazenstvo to má dobře zmáklé neb právě v ten vhodný okamžik jsou na tom správném místě. Já využívám chvilky a vydávám se na prohlídku vodního hamru, kde se zpracovávalo železo strojním kováním a to tak, že vodní kolo pohánělo mechanické nadhazovací kladivo. Hamry fungovaly v našich zemích déle než 600 let.


Na tomto místě se omlouvám všem, a věřím, že je vás většina, kdo tyto informace dávno znají. Ale já ráda vím kde jsem byla a co jsem viděla, tak to se mnou prosím ještě chvilku vydržte a pak slibuji hned pojedeme dál.
Ves se pyšní ještě novobarokním zámečkem ze 17.století, který je velmi krásně zachovalý.
Přicházím právě akorát na skvělou haluškovou krmi. Porce je tak veliká, že by se v klidu najedli hned dva strávníci. Vážně uvažuji o nezaplacení účtu. Vyhrožují žalářem po dobu 8 – 90 dni, ale pokud by i tam byla krmě tak výtečné, tak to bude skvělý odpočinek od starostí všedních dní.
Nápor nás motorkářů byl přeci jen velký, a tak se někteří s jídlem opozdili. Mezitím se nás „neukázněné“ snažili pořadatelé umravnit. Bylo potřeba motorky přeparkovat na vyhrazené parkoviště, aby vše probíhalo jak má, a to, hlavně bezpečně. Ale já jsem zaslechla ve větru slova „slastičárna“ a na nic víc nečekala a vyrazila za skupinkou regulovčíků a hlavně za JISOSEM a Alčou, kterým ono kouzelné slovíčko vyplulo z úst. Dobrovolně se také přiznávám, že jsem jednak velký individualista a dále k tomu, že jsem začátek cesty, což možná bude moje případná polehčující okolnost, jela velmi ukázněně zipově zařazena. Ale udušená. Přede mnou jedoucí oř notně smrděl a já nemohla dýchat, a tak veškerá pohoda z nádhery kolem byla ta tam.
Doporučuji příště udělat před jízdou test, jako se dělá například na alkohol. Tak toto bude test smrdutosti a podle tohoto testu budou stroje řazeny na vyjížďku. Doufám, že můj zlepšovací návrh bude patřičně oceněn.
Tak rychle rychle, aby mě nikdo neviděl jak páchám nepravosti. A už si to mažu směr Hlinsko. Po krátkém čase přijíždím do vesnice Vysočina Rváčov a nestačím se divit. Ubírám plyn a kochám se dílem lidských rukou, tak citlivě zasazeným do přírody. Ano nádherná zahrada plná stromů, vody a kamení. Potlačuji touhu zastavit a užít si ono kouzelné zákoutí.
Za krátký čas projíždím Hlinskem, zdravím naše regulovčíky a pokračuji kolem rybníka Krejcar na Svratku a Milovi, což mi připomnělo mého oblíbeného malíře samouka Jana Odvárku, který právě ve Svratce pobývá. Námětem jeho excelentních akvarelů je povětšinou zdejší úchvatný kraj.
Ale jedu už nějak dlouho a nikde ani živáčka, tedy v našem pojetí se jedná o žlutého regulovčíka. No což, není to tak daleko k mému bratrovi, tak v nejhorším bude kávička u nich na hájence. Ale to už vidí mé bystré oko žluťáska a tak odbočuji vlevo a po krátkém čase parkuji mého mazlíka, abych alespoň trochu nafotila ty úžasné stroje v pohybu.

A to, jak jistě váženému čtenáři došlo z přiložené fotografie, se již nacházíme na úpatí Buchtova kopce přímo v Daňkovicích a celá naše skvadra míří k Selskému domu, kde ještě bláhově očekávám ony avizované dobroty. Ale chyba lávky. Mňamičky se nekonaly, pouze výborná kávička, ale já hnána neutěšenou touhou po sladkém sedám na mazlíka a uzoučkými silničkami na Krásné, okolo přenádherných staveníček s řekou Svratkou po pravici uháním na Borovou, dále Proseč, Nové Hrady. A tady jen vzdychnu neb se tu nachází „Malý Schönbrun“ rokokový zámeček, který je tolik podobný právě slavnému zámku císařovny Marie Terezie.
Jede se skvěle, hrajeme si se žluťásky na honěnou a obdivujeme krajinu a malé i větší vesničky a městečka. Také mě popohánělo kupředu vědomí, že mí přátelé Bosánoha s Heli čekají ve Slatiňanech. Projíždím Luže, kde je krásný lesopark s arboretem a Hamzovou léčebnou. A pomalu, tedy spíš rychle se přibližuji ke Slatiňanům, kde už na mě mává Bosánoha. Vítání bylo veliké, ale se mnou jet nechtějí, čekají na kamaráda se kterým do kempu přijedou. A tady vážený čtenáři předběhnu události, kdy teprve posléze se dozvídám, že tím kamarádem nebyl nikdo jiný nežli náš JISOSO s Alčou, kteří si debužírovali právě tady ve skvělé cukrárně. No nemám já to pech?
Tak se vydávám na poslední úsek své cesty. Na jedné křižovatce stojí Samotář, zastavuji a ptám se, zda mohu být prospěšná. Nemohu. Pokračuji a za pár chvil už brzdím před terasou a děkuji mazlíkovi za skvěle odvedenou práci.
Za malou chvilinku v závěsu přijíždí JISOSO s Alčou, Bosánoha s Helí a zase je potřeba povědět všechny zážitky z cest i setkání.
Po čase se začínají sjíždět i ostatní účastníci dnešní vyjížďky.

Bylo hodně hlaholu a jásotu neb někteří přijeli teprve během dne a jiní se vraceli z vyjížďky. Někteří zůstávali a jiní odjížděli. A tak si jistě ten mumraj dovedete sami představit v živých lesních barvách
Jojo, to by mohlo být pomalu pohádky konec, ale kdeže. Teď to teprve začíná být zajímavé. Teď se teprve dozvíte jak to vlastně celé bylo.
Teď teprve budeme hledat přibližně 60 bludných holanďanů.
Ono by to vlastně nezasvěceným mohlo zůstat utajeno, ale proč.
Nemravné příběhy s mravným ponaučením na konec by si jeden neměl nechávat pro sebe.
Tak tedy.
Bylo nebylo.
Samotář stál v Luži na křižovatce, kde se z hlavní silnice mělo odbočit doprava na Chrudim, když tu mu za zády zastavuje Milan. Rozuměj milý čtenáři, Milan=vůdce kolony. Peťa se upřímně vyděsil a rozhlížel se po zbytku celé skupiny, ale kde nic tu nic. Byl tu jen Milan.
A ten říkal, že ho posílá Ozzy. A Ozzy je ten, kterému se zželelo uplakaného Milana, který jel v čele kolony rychlostí celých 60km/hod. a poslal ho se projet. Sám se stal vůdcem kolony a zvýšil rychlost na 80 km/hod. Těm, kdo někdy v koloně jeli jistě nemusím říkat o dopadech takového nepatrného zrychlení na chvost konvoje.
Samotář nechal Milana v Luži s tím, že si má kolonu přebrat. Tak ten stál a čekal a 60 motorek projelo kolem něj rovně na Hlinsko. Milan později upřesnil: „že si ho asi nevšimli.“
Vydal se ztracené motorky hledat po kraji a hledal a hledal a nenašel. Samotář se mezitím musel vrátit zpět, posbírat, teď už zbytečně čekající regulovčíky. Ale, kdeže na motorkáře, ti se neztratili, ti postupně dorazili z různých stran, ale všichni v naprostém pořádku.
A hádejte, kdo dorazil úplně poslední?
No přeci náš milý vedoucí kolony, Milan. A při pohledu na Samotáře prohlásil: „Já jsem to říkal, že to zase odprdnu já.“
Konec dobrý všechno dobré.
Ale to ještě velevážené čtenářstvo konec není. To je teprve začátek sobotního večera.
A večer začal zhodnocením celého dne.
Nebojte se, vše proběhlo kulantně.
Samotář byl nakonec rád, že jsme všichni živí a zdraví a hlavně zpět.
Trasa byla přibližně 130 km dlouhá.
Počet motorek byl něco okolo 70. Přesné číslo nelze zjistit neb někteří účastníci se přidávali cestou a jiní zase cestou odjížděli, ale komu na počtech záleží.
A ani Milan nemusel zaplatit flašku, i když ta se vždycky hodí.
Nakonec, kdyby se nikdo neztratil a vše proběhlo podle plánu, tak čemu by jsme se pár dalších let pobaveně smáli?
Poté si vzal slovo Boby a ze srdce, za nás všechny, Samotářovi poděkoval.
A tak to ještě jednou činím já, za nás za všechny.
Samotáři, Peťo děkujeme pěkně za skvěle připravený sraz, báječnou trasu, za Tvé skvělé kamarády muzikusy.
Tak a ještě jak jinak nežli patřičný ouřad a večerní zábava může začít.

Samotář si pro nás připravil něco společenských her.
A tak jsme se účastnili soutěže v páce. Byly udělány dvojice mužů a žen a hurá jdeme na to.
Musím konstatovat, že jsem byla mile překvapená, jaké výsledky mají prostná cvičení na mojí kondici. Kdo vyhrál není podstatné. Důležité je, že jsme se dobře bavili.


Další disciplínou bylo pití piva benzínovou hadičkou. Je pravda, že na tuto soutěž se dobrovolníci sháněli hůře, ale nakonec nominovaní účastníci předvedli skvělý výkon.
A musím obdivovat dva z nich, kteří tuto disciplínu obohatili o nový prvek. Pivo nikoli vypít.
Pivo napěnit. A troufám si říci, že jejich zlepšovák by se dal využít s velkým úspěchem v leckterém šantánu.

A pak už se jedlo pilo hodovalo v dobré náladě a za skvělé muziky. A také tančilo. I když dlužno dodat, že ulovit tento večer ochotné tanečníky byl trošičku problém. Ale my děvčata si stačíme i sama.
Domi a její masážní salon musím na tomto místě velmi chválit neb ulevila notně mým zádíčkům. Když ostatní viděli její šikovné ruce, tak byla k přímo k roztrhání.

A omladinu co tu vidíte, tak té závidím její neutuchající energii. Od rána do pozdních hodin.
Když zjistili, že jsme k dohodnutí, tak nebralo hraní na schovku, honění a další discipliny konce. Na svou zábavu spotřebovali hodně dospělých.

I na nové módní kreace došlo. Jak se sami můžete přesvědčit, tento podzim je ve znamení japonských inspirací.
A tady se dostáváme na úžasné vystoupení Tria JZJ s árií Měsíčku na nebi hlubokém díváš se v příbytky lidí…….které se odehrávalo těsně před půlnocí na volném prostranství, ale bohužel právě pod okny již spících účastníků.
To máte tak, někteří jedinci měli tajné heslo: „začíná pršet musíme to přeložit.“
A to byl signál k tomu se zvednout, odkráčet do blízké chatky a posilnit se panákem tequily.
Nic si z toho nedělejte, že jste o tom nevěděli. Já se to dozvěděla také až dodatečně.
Takhle jednou, když zase plulo heslo vzduchem zachytil ho Samotářův jedenáctiletý vnuk a se slovy: „já vám jdu pomoc,“ vyrazil s nimi.
No a právě při téhle jedné příležitosti pochodu za lepším, padl zrak již zmíněného Tria na noční nebe a přímo spontánně, ale bohužel do mikrofonu zapěli onu úžasnou árii k velké radosti spících jedinců, kteří zbuzeni šátrali na nočních stolcích po něčem co by bylo vhodné hoditi křiklounům na hlavu.

Pár jedinců bylo nezdolných a vydrželi opravdu dlouho na nohou. Ale mě se pomalu klížila víka, a tak mi Domi galantně nabídla doprovod do mé chatičky. Jen jsem měla pocit, že bych jí to měla oplatit, ale naštěstí odmítla. Představa prochozené noci nebyla moc příjemná.
Zbylé osazenstvo vydrželo pomalu do dvou hodin a při cestě do svých postýlek tloukli do všeho kolem sebe se slovy, že vyťukávají rytmus k tomu rámusu, který cestou činili.
No a dřevařské závody probereme až ráno.
Tak dobrou noc a ať vás blechy štípou celou noc.
Ano ano.
To vám byly vášně, to si ani nepřejte zažít.
Blechy se nekonaly, ale zato svině klouzavý, ty vydaly.
Tak, abych osvětlila pro případné zájemce, kteří se sviní klouzavou neměli sami co do činění.
V chatkách bylo chladno a spacák to neřešil, nevyřešilo to ani pomalu veškeré ošacení. Je pravda, že motošat jsem nevyzkoušela. Tak došlo i na místní deku, ale to bylo právě ono. Deka byla z velice kluzkého materiálu a spolu v kombinaci s dalším kluzkým materiálem spacáku bylo do rána o zábavu postaráno.
Tak se snad ani nedivte, že na snídani jsem dorazila pomalu poslední.

A tady se podívejte, že nejsem sama jak po kůťatech.
Názorné foto zdrchaného pořadatele:

Na můj nesmělý dotaz odvětil:“Dřevařské závody za plného provozu.“
Pravda, notnou chvíli mě trvalo nežli jsem pochopila. Nejprve jsem se divila jak je možné, že jsem nic neslyšela. A pak už jsem se jen smála.
Prosluněné ráno plné povídání, balení, popíjení kávičky, ale i trocha opravárenské činnosti by se našla. Makája s Goodmenem jsou sehraný tým a jejich Jawičky září jako nové.

Někteří z účastníků využívají posledních slunečních paprsků k nachytání nějakého toho bronzu.

Jak smutné je loučení. Postupně nás ubývá.

Tady odjíždí náš milý tajemník a jak můžete vidět i slzu bylo nutno zamáčknouti.
Podívejte na kolegu, který by zasloužil metál za statečnost.

Míla a jeho peklostroj.
Jeho touha po nás byla tak veliká, že sedl na oř, který má konstrukční a povolenou rychlost celých 25 km/h a přijel za námi těch 150 km. Cesta mu trvala asi 5 hodin neb stroj poháněl kupředu rychlostí 40 km/h.
Zde je ještě s velkým úsměvem připraven ke zpáteční cestě. Tentokrát zvolil trasu přes Mělník, který je ještě o 20 km delší.
Ale ale.
Člověk, tedy Míla míní a ………
Ještě v Seči se mu podařilo píchnout, tak i on si hrál na opraváře.
Ale to ještě není všem karambolům konec. Kousek za Mělníkem se mu uvolnilo sedlo a on zbylý kus cesta absolvoval stoje v pedálech. No není to kluk statečná?
Při pohledu na fotku, viz. výše, jistě obdivujete kompozici, ale je narušená a já přesně vím, který lump to udělal.
Naše řady prořídly a je nutné se před cestou posilnit. Je vidět, že Jiří je vždy připraven. Vyčaroval závin, kávičku uvařila milá slečna servírka a to nám bylo dobře na světě.

Poslední prací je srolování transparentu. Tak a je hotovo. Uděláno a napřesrok ahoj. Kamarádi.

Stále nás tu na místě drží nějaké kouzlo uplynulých dní. A tak se nakonec s Jisosem domlouváme na společné cestě a návštěvě Bigbela, kterého jsme už tak dlouho neviděli.
Náš spolek konečně dobalil a je připraven opustit toto pohostinné místo. Jak jinak, než že se zase čekalo jen na mě. Pochopíte to?

A vyrážíme.
Opouštíme nádheru Železných hor a kudrnatou silničkou pozvolna projíždíme Vápenný Podol, místo, kde se letos naposledy sejdeme. A to, vážení! Doufám, že v hojném počtu.
Teprve dodatečně. Až dávno poté co jsme opustili kamp, jsem si uvědomila, že jsme někde pozapomněli Skyaira s Annou. Při zjišťování skutečností jsem se později dozvěděla, že ano. Skyair je prý louda, a tak si v poklidu balili a my mezitím odjeli. Nu což, zkušený cestoval se přeci neztratí.
Projíždíme Heřmanův Městec, kde nám zamávala i Domi s Kryštůfkem a my s Jisosem a Irenkou pokračujeme silničkou vinoucí se krajinou s malebnými vesničkami zvolna do polabí. Okrajem Přelouče, okolo rybníka Buňkov, skrze vesničky Dědek, Nerad bezpečně dopravujeme Irenku k jejímu domovu.
Tak, a ještě patřičné rozloučení.

A jsme sami.
Spanilou jízdu zahajujeme kanálovým slalomem.
Pokračujeme pěknou silnicí vedoucí mezi polabskými hvozdy, která se perfektně hodí pro naše rychlostní vložky. Jiří jezdí svižně a to mě vyhovuje.
Hvozdy ustoupily polím. Vítr fouká ze strnišť a hraje smutnou píseň na zbytcích stébel.
Pokaždé v jesení šepcí jí znova, ale málo kdo pochopuje slova a kdo pochopí do smíchu mu není. Ano, i tak , slovy klasika se dá vyjádřit podzimní čas.
Některá pole ukazují svou zemitost, když podmítka proměnila jejich letní šat, a tak nádherné podzimní tony zalité paprsky slunce lahodící oku provází naší cestu na Nový Bydžov.
Osamělé stavení u cesty, celé porostlé psím vínem, které vykouzlilo syté bordó barvy i jásavou červeň. Březová alej. Bíločerné kmeny různě se kroutící s žlutavými lístky třepotajícími se na tenkých větévkách.
A to už brzdíme u překvapeného Otíka.
Kávička je na stole v cukuletu a mě se ještě ohřívá houbový gulášek.
No, povím vám, že neměl chybu.

Stále je o čem povídat.
Jdu na obhlídku zahrady, kde jsem objevila krásná zákoutíčka plná oranžových dýní, staré pumpy s pekáčem, vaničkou, labuť,…..je tu útulno.
Otíček se také pochlubil svými letadýlky.
Obloha se pomalu začala zatahovat, a tak nezbývá nežli vyrazit na další cestu.
Jiří je gentleman a nenechává mě jet samotnou pod černými mraky.
Ale nahoře nás mají opravdu rádi neb honící se černota jde stranou a nechává nás projíždět po uzoučkých suchých silnicích. Střídají se vesničky, pole, les, smaragdový rybník a to už dojíždíme do vesnice Dým z kůry, kde žije moje matka. Zvládáme další kávičku a krátké popovídání a poté se u kostelíčka pro dnešek s Jiřím loučíme. Teď už nás čeká jen cesta do našich domovů.


Účastníci srazu na Seči.
46 členů

Alexa, Balu1, Belinda, Bigbel, biker.all, BobyShrekOLD, Čajnik s Helenkou, dedekbobmb, dedek new, dědkulín, divoch60, Endy58, esvéčko, Farmer20, Fidel1, Fí-ďas, Franciska, Goodmen60, idealista, irena.iris, japepánek, Jirboz, JISOSO, Laďa s Helenkou, luhen1, Luigi s Evičkou, LUSO, Makája01, Marťan-ka, miko, Milamoto, Mirátko, mirek42, motodědekGustik, motobaba, Nero, padre45, Pavelmazel, petasek, prdič, samotář47, saporo, skyair s Aničkou, střelec, Venda_Marauder, Viragodědek, 

Návštěvníci :

Rendys, Jiří Vaniš, Jiří Holotín, Jiří Fiedler, Zbyněk Hurčík, Milan BT, Jarda Mrázek ( kytara ), Evika, Bosánoha s dcerou a to jsme asi ještě na někoho zapomněli.

Zde jsou odkazy na další fotky.

japepánek

Viragodědek

Mila Deauvill

Balu1

Makája01

Marťanka - pátek

Marťanka - sobota

Marťanka - neděle

samotář47

9 komentářů:

  1. Kdy se o srazu alespoň něco dočtu když jsem tam nebyl ?

    Kocour

    OdpovědětVymazat
  2. Moc pěkně jsi to napsala

    Marťan

    OdpovědětVymazat
  3. Teda Marťanko... tys vlastně taková poetická duše koukám....To sis dělala poznámky průběžně, že jo... :o)))
    Je to napsané velice hezky a poutavě, takže Ti ASI odpustíme i tu časovou prodlevu.
    Palec nahoru dává Domi

    OdpovědětVymazat
  4. Díky Marťan-ko. Pěkné spomínání - jako vždy.

    OdpovědětVymazat
  5. Moc pěkný Marti, jsi šikula! dědkulín

    OdpovědětVymazat
  6. Jako vždy, jsi absolutní jednička

    Kocour

    OdpovědětVymazat
  7. Martinko,mockrát díky lepšejc to snad ani vyjádřit nešlo-krásné vzpomínání-škoda ,že teď bude ta dlouhá pauza.To bude apsťák,ta doba bude krutá.Ale překonáme to neeeeee???????

    OdpovědětVymazat
  8. Tak jsem se nadechl a začal jsem číst.Přesně to co jsem očekával.Jak někdo může dopustit aby tato žena dokumentovala tak prostou záležitost, jako je sraz motorkářů nad šedesát let?Jak někdo může dopustit aby vůbec jezdila na motorce?.....
    Její ruce,slovosled a próza hodna Theodore Dreisera by zasluhovala jiné literární žánry.
    Když to shrnu tak opět Martina potvrdila,že je zárukou perfektní profesionálky.Děkuji Nero.:-D

    OdpovědětVymazat